Bylo to včera krásné ráno. Probudily mě sluneční paprsky a ne budík, i když byl nařízený na časnou hodinu, protože jsme museli stihnout letadlo. Prostě jsem se vzbudila automaticky s příchodem nového dne. Z postele se mi vůbec nechtělo, natožpak zabalit si baťoh… Ještě nás čekala snídaně. Doufala jsem tajně, že přijde… A splnilo se mi to! Na okno se vyhoupnul May a začal se otírat o sklo. Určitě chtěl pustit dovnitř. Jeho panička však ještě spala. A tak si sednul trpělivě na parapet a čekal. Vyhříval se na sluníčku. My jsme ho pozorovali přes sklo. Jak je krásný… chlupatý a věrný. Prostě to byla jedna z nejlepších snídaní, které jsem kdy v životě zažila. ♥
Nebýt Tvé paničky, už bych si Tě nesla, kocourku, do letadla. Délkou srsti jsi mi připomínal Rozárku. Začala jsem teoretizovat, jaká by spolu mohli mít koťátka. 🙂 Ale vím, že to se nikdy nestane. Róza je kastrovaná. May je navíc ještě mladík. Jsou mu tři roky. Co by na té naší bábrli mohl vidět? 😀
Když jsme se naposledy otáčeli za naším dočasným domovem, viděli jsme Maye a jeho paničku, která ho naháněla k sobě domů na šťavnaté masíčko, jež už na něj čekalo v misce. Byl to hezké připomenout si na vlastní oči, že tu stále existuje to úžasné souznění mezi člověkem a kočkou. 🙂
Milá návštěva! Kočičky mají u mne otevřeno kdykoliv, i třeba o půlnoci! 🙂