Tradičně jako každý rok píšu malé shrnutí o přečtených knihách. Když si listuju svým čtenářských deníkem, zjišťuju, že jsem loni přečetla o 5 knih více než v roce 2021. Je jich totiž 26. Vůbec nevím, čím to může být, ale jsem za to ráda. Myslím, že letos se mé skóre trochu sníží, neboť mám rozečtenou jednu takovou knížečku, která má 696 stran. Tu budu číst nejspíš několik let, není to totiž klasická beletrie. Chci si ji pořádně užít. Je to totiž životopis Karla Gotta Má cesta za štěstím. Tahle kniha se ale čte prostě trochu jiným způsobem než ty ostatní a pravděpodobně se k několika kapitolám budu i vracet.
Ale zpátky k loňskému roku. Podařilo se mi přečíst jednu švédskou a jednu německou knížku. Do té švédské knížky jsem se musela často nutit a trvalo mi dlouho, než jsem se začetla (to bylo až na konci). Byla to kniha Sommarhuset od Anny Fredriksson. Četba mi trvala asi půl roku. Vedle toho jsem ale četla i jiná díla.
Zato knížka Bis zum letzten Tag se četla mnohem lépe, i když jsem si myslela, že příběh skončí špatně…jak to už v normálním životě bývá… a ne happy endem.
Přečetla jsem celkem pět cestovatelských knih a je dost těžké se rozhodnout, která z nich se mi líbila nejvíc. Každá vypráví trošku o něčem jiném. Všechny mě inspirovaly k tomu navštívit ta zajímavá místa, o kterých píší. Lucka Kutrová ve mně vzbudila velkou chuť vyrazit do Alp, což se mi loni nakonec podařilo.
Láďa Zibura mi zas dal pár tipů na výlety po Česku. Některá místa mi byla důvěrně známá, tak bylo zajímavé číst o tom, jak na něj působila. Např. když spal na Housce a vůbec se nebál a nic strašidelného se mu tam nestalo.
Novým cestovatelem, kterého jsem loni poznala a přečetla si jeho knihu, je Jakub Venglář, který prokládá jednotlivé kapitoly povídáním o zážitcích na svých cestách. Někdy píše i obecně o cestovatelských (ne)zvycích a zkušenostech. Jeho názory mi jsou hodně sympatické i na blogu, který si píše, myslím, že bych se pod většinu z nich mohla podepsat. 🙂
Hory a nekonečno od Viktorky Hlaváčkové bylo dobrodružné, ale někdy mi přišlo, že až moc dobrodružné. Gruzii máme rádi, v některých scénách jsem nás též poznávala, ale při některých mě mrazilo a vím, že bych se do podobných situací dobrovolně nevrhla. Do Arménie bych se ovšem chtěla podívat a vím, že i mého muže láká.
Nečetla jsem asi loni knížku, kterou bych musela odložit, že by se mi nelíbila. Byly slabší a silnější, ale všechny jsem dočetla do konce. Kniha, která byla pro mě dost absurdní a šokující (svým světem a chováním postav), byl Valčík na rozloučenou od Milana Kundery.
Kniha taková na zasnění a s vůní léta byla Moje vodácké holky od Tomáše Hlavici.
Taky jsme četla několik děl o druhé světové válce. Dost krutá knížka je Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové. Tu jsem měla dlouho na svém seznamu, ale myslím, že bych ji úplně nezařadila mezi ty „top“. Zato hodně zajímavá je knížka Houslistka z Osvětimi od Ellie Midwoodové. Ta je též krutá, ale zároveň v ní cítím i krásu a lidskou sílu. To mi v té Gertě chybí.
No a nakonec knížka, nad kterou jsem se fakt zasmála byla Faty a Lili. Jakože fakt prima kniha. Není nad to si přečíst, jak vypadá pohled na svět očima psů. 🙂
I letos se můj seznam knih, které bych si chtěla přečíst, každým dnem rozšiřuje. Mám tu knížku Die Spionin od Imogen Kealey, kterou jsem si vzala z knihobudky v Rakousku. Pak tu mám Kočičí kavárnu od Charlie Jonas, kterou jsem dostala k narozkám. Pak Veličenstvo kočičí láska od více autorů a Sloni žijí do sta let od Petra Horkého, Miroslava Náplavy a Miroslava Zikmunda, které jsem dostala k Vánocům…nebo třeba Cirkus Flickan od Pam Jenoff, kterou jsem si koupila ve švédském sekáči. Tak hurá do toho, uvařit teplý čaj, hupsnout pod peřinu a otevřít si voňavou knížku! Už se zas těším, až to udělám. Jen mě mrzí, že není nikdo, s kým bych si o přečtených knihách mohla promluvit. Dřív jsme rozebírali díla aspoň ve škole, nebo tu byla mamka..