Čím delší dobu jsme doma, tím víc mám pocit, že naše dovolená na Tenerife je už dávnou minulostí. Přitom uplynulo teprve deset dní, co jsme přiletěli. Pořád si říkám, jaké obrovské štěstí jsme měli, když nám podařilo zvládnout cestu tam a zpět bez žádných potíží, taškařic a koronatestů. Teď už bychom se určitě zapletli do nesnází, nebo bychom možná ani neodletěli.
Dozvěděla jsem se, že už některým našim blízkým přišly pohledy. Žasnu nad tím, že to šlo tak rychle. Čekala jsem, že to bude trvat minimálně měsíc. Tak uvidíme, jestli všem naše pozdravy dorazí v pořádku.
Třetí den na ostrově jsme prožili hodně aktivně. Proto jsem se ho rozhodla rozdělit do dvou článků. Po toastové snídani jsme se rozhodli vyrazit na místo, kterému se říká Los Gigantes, v češtině to znamená Obři. Četla jsem o něm v německém průvodci a také se o něm zmiňovala Ivča ve svém videu. Obrovské skalnaté útesy nás zaujaly, a tak jsme je chtěli vidět na vlastní oči. Od Costa Adeje to k Los Gigantes nebylo daleko, autem nám cesta trvala kolem půl hodiny. Zaparkovali jsme v horní části letoviska, za což jsem později byla ráda. Dole u přístavu totiž silnice končila a dál už se jet nedalo.
Ocitli jsme se na křižovatce a rozhodli jsme se nejdříve jít doprava k útesům a přístavu. Nejdříve jsme zamířili do supermarketu a koupili si vodu, jamón, sýr a bagetu na později k obědu. Prošli jsme přes náměstíčko s pěkným kostelem. Na zahrádce místní restaurace seděli jen dva hosté. Jinak tu bylo dost prázdno. Moc nás zaujaly dřevěné balkonky u každého domu. Viděli jsme dokonce, jak jeden dům renovují a nově natírají a impregnují dřevo. Před přístavem jsme narazili obrovskou závoru, u níž jsme viděli za celý náš pobyt tady v Los Gigantes otáčet se asi tak dvacet aut. Každý sem zabloudí a musí jet zpátky.
Mysleli jsme si, že se dá projít z přístavu přímo na pláž k útesům Los Gigantes, ale museli jsme se vrátit zpět k závoře. Minuli jsme pár obchůdků a nakoukli jsme do dvou vnitrobloků. V jednom jsme zahlédli černého kocoura. Ten byl ale veliký! Bohužel jsem ho nestačila vyfotit, proběhnul kolem nás zamířil přímo pod ventilátor klimatizace. Odtamtud už nevyšel. Asi ho krásně chladil. Říkali jsme si, jak hezky sem ty domy svými dřevěnými prvky zapadají, proč se takové domy nestaví i u nás? Připadá mi, že u nás jsou domy každý pes jiná ves a často se k sobě vůbec nehodí.
Vydali jsme se tedy oklikou k útesům na Playa de los Gigantes. Cestou jsme potkali tuto stračenu, která měla jako všichni ostatní návštěvníci toho místa roušku. Krávu jsme neviděli poprvé a ani naposledy. Je to maskot jednoho obchodu s oblečením a doplňky, který má pobočky snad v každém větším městě. O. se velmi stračeny zalíbily a pokaždé mě na ně upozornil. 🙂
Pláž u Los Gigantes byla celkem malá, ale naštěstí tu v tuto dobu nebylo moc turistů. Každý si našel plácek pro sebe a mohl sundat roušku. Sedli jsme si na kameny a pozorovali, jak se vlny tříští o skály. Tady už vlny dosahovaly větších rozměrů než v Costa Adeje. Sledovali jsme taky fotografku a pózující dívku v šatech. Ty se jí hned namočily. Vypadala jak bohyně Athéna. Jen to mělo menší detail. Dívka byla cekem dost kyprých tvarů a ty šaty na zádech do víc jak půlky nedopla. Dokázala se ale tak dobře natočit, že to na fotce nebylo asi vidět.
Na této pláži jsme se nakonec nevykoupali. Jen jsme smočily nohy. I tady byly sprchy mimo provoz a my jsme chtěli ještě prozkoumat další části Gigantes, a tak se nám nechtělo chodit se solí na kůži. Hlavně O. je to nepříjemné. V dáli jsme zahlédli i útesů skupinku kajakářů, a tak jsme vyčkali, až se k nám přiblíží. Vzpomněli jsme si na naše kajakářské dobrodružství a sledovali jsme skupinku, jak si vede. Na moři je totiž jízda na kajaku o dost náročnější. Je to hlavně díky vlnám. Všimli jsme si, že většina lidí jela na double seykayaku. Měli ale jiný druh kayaku, lodě byly otevřené, takže kdyby se převrátili, hned by vyklouzli. Zároveň muselo do kajaků hodně cákat, ale asi to nikomu nevadilo, když se jednalo jen o výlet na pár hodin. Skupinka nakonec zamířila k přístavu, asi se jim tu bude vystupovat lépe než na pláži, kde permanentně naráží do skal vlny.
Z pláže jsme se vydali k rozscestníku a stoupali do kopce na druhou stranu, kde by měla být údajně vyhlídka. Sluníčko pražilo, už jsme se těšili, až si sedneme a najíme se. Opravdu jsme narazili na místo se skleněným zábradlím. Sedli jsme si na vyvýšené schody a začali hodovat. Měli jsme báječný výhled na moře, v pozadí se tyčil ostrov La Gomera. Zahlédli jsme také na okraji jednoho z útesů přírodní bazén. Rozhodli jsme se ale po obědě jít ještě dál podél vozíčkářské trasy až na druhou vyhlídku. Těsně před cílem jsme se bohužel museli otočit, protože tu cesta byla nesmysleně zahrazena kovovým plotem. A tak jsme museli to museli celé obejít kolem velkého hotelu. Uvnitř v jídelně seděl jeden pár s malým dítětem a hodoval. Nikdo jiný tu nebyl. Byl to zvláštní pocit. Trochu jak v nějakém postapokalyptickém příběhu. Ostatní stoly zely prázdnotou, viděli jsme jen připravené skleničky a příbory. Je také ale dost možné, že ostatní hosté oběd prostě vynechali a vyvalili se někam na pláž. Podle map tu měl za hotelem být další přírodní bazének, zjistili jsme však, že nebyl od moře nijak oddělený. Viděli jsme lidi, jak tu klopýtají a na břeh pořád narážely vlny. Rozhodly jsme se tedy, že se vrátíme k prvnímu bazénku, který jsme viděli na naší cestě. Ten byl celý ohrazený. Na Tenerife najdete podobných bazénů spousta, hlavně tam, kde jsou prudké útesy a koupání je nebezpečné. Využívá se tu příboj k přečerpávání vody z moře.
Hned vedle bazénku je tato divoká pláž. Vlny tu narážely vší silou, sem by snad šel jen šílenec (a Francouz, kterého jsme viděli sem scházet!).
Myslím, že jsme si užili adrenalinu i tak dost, když se vlny tříštily o hranu betonové zábrany a nám padaly v obrovských sprškách na hlavu. Také jsme se bavili pozorováním krabíků různých velikostí, kteří lezli po zábraně. Hlavně můj milý jimi byl fascinován. (-:
Tady jsme také potkali dvě zajímavé skupinky lidí. Žasli jsme nad tím, jak rodinka Francouzů, táta se dvěma dětmi, balancuje na okraji bariéry a maminka se je snaží ze břehu zachytit na fotoaparát. Samozřejmě čekali, až přijde ta největší vlna, aby měli hezkou fotku. Měla jsem z vln fakt respekt a nikdy bych si na bariéru nesedla, natožpak si tam stoupnula. Ten Francouz se pak postavil na bariéru a celou ji s foťákem v ruce obešel. Fakt odvaha. Pak jsme ho viděli, jak míří prudce dolů z útesů dolu na divokou pláž. :-//
Štěstí v neštěstí měla dívka, která patřila ke skupině hipísáků, kteří si udělali na prodloužení bariérové stěny piknik. Byli to dvě dívky a dva muži. Zapnuli si v rádiu reggae a a za chvíli se k nám začal vinout smrad marihuany. Lehli si na ručníky, pohoda, klídek, travička. Pak se ty dívky zvedly a šly se projít blíže ke hraně mezi bazénem a divokým útesem. Chtěly se podívat na vlny zblízka. Jenže se přivalila zrovna obří vlna a dívka stojící na kraji zpanikařila a vrhla se dolů. Nebo ji ta vlna prostě jen svojí silou smetla. Neviděla jsem přesně onen moment. Každopádně měla slečna štěstí, že ji vlna smetla na tu správnou stranu a že skončila v bazénku a ne dole na útesech. Vlna ji spláchla správným směrem. Byla ale tak vystrašená, že nechala ve vodě žabku, kterou jí pak zachránil ten superman Francouz. Dívka mu pak moc děkovala a už se držela od vody hodně zpátky.
My jsme si ve vodě ještě několikrát zaplavali, z břehu jsme viděli pestrobarevné rybky, zkoušeli jsme i šnorchlovat. Rybky se sem dostaly asi nějakými tajnými cestami, můj milý měl strach, že tu na dně jsou i ježci a krabíci, ale já jsem ho ujistila, že jsem tu žádné nikde neviděla. Zůstali jsme tak dlouho ve vodě, až se nám scvrkla kůže na prstech. Vylezli jsme z vody unavení, ale pořádně svlažení a potěšení na duši. Rozhodli jsme se, že bychom chtěli popojet zas kousek dál, a tak jsme se převlékli a vyrazili k autu. Cestou jsme si koupili dva pohledy, do kterých je zakomponovaný černý lávový písek. Taky jsme si dali zmrzlinu, protože za pár minut nám na sluníčku bylo opět horko. Sedli jsme si ke kostelu a vychutnávali jsme si ten klid a hlavně to, že nemusíme nikam spěchat. O:-) V autě jsme zadali do navigace slovo „Masca“, a pak jsme se vydali na další cestu. To jsem ještě netušila, co za řidičskou zkoušku mě čeká.
O tom ale napíši zas v dalším článku, abyste se měli na co se těšit. .-)