Náš první den v Costa Adeje se nesl v odpočinkovém duchu. Byli jsme po předchozích náročných dnech ještě dost ospalí a rozlámaní. Probudili jsme se až po 9. hodině. Když jsem roztahla těžké závěsy, ucítila jsem na tváři sluneční paprsky. Byl krásný jasný den a v dálce přímo naproti nám se tyčily obrovské hnědé hory. Ty jsme v noci při našem příjezdu vůbec neviděli.
Po umytí a převléknutí jsme se vydali na snídani. Hned u snídaně jsme zažili první šok. V chodbičce uvnitř hostelu jsme měli totiž na sobě nákrčníky, jenže když nás takto ostatní spatřili, řekli, že toto není rouška a že se šátek/nákrčník nebere jako zakrytí obličeje. Tak jsme byli trochu zklamaní, ale propříště si to budeme pamatovat a budeme nosit opravdové roušky. Ještě že jsem jich vzala s sebou celý balík. Je vidět, že to tady berou fakt přísně. Je to trochu černý humor, ale říkali jsme si s mým milým, že už asi víme, proč se ten vir u nás šíří tak rychle. Spousta z nás v ČR nenosí roušky, ale šátky, nákrčníky a další napodobeniny roušek. Akceptuje se to. Samozřejmě, že to je blbost, ale tohle řešení bylo v porovnání s přísnými pravidly Španělů nasnadě ,-) .
K snídani jsme měli toasty s máslem a marmeládou, kávu a pomeranč. Majitel hostelu nám večer předtím řekl, že jsou snídaně teď dost skromné a že za to může covid. Dřív byl prý veliký výběr, ale teď jsou jen toasty. Sice to moc nechápu, proč tomu tak je, jestli šetří, nebo to má i jiné důvody, ale museli jsme to tak prostě přijmout. Měli jsme čtyři rána pořád tu samou snídani, ale i rozdílné maličkosti mi udělaly velkou radost. Například meruňková marmeláda místo jahodové a čaj místo kafe. Pomeranč byl výborný, na tom jsme si vždy pochutnali. Spolu s výhledem na hory naše snídaně neměla chybu. Konečně jsme nemuseli nikam spěchat a mohli jsme se v klidu najíst.
Vyrazili jsme pak ven na procházku po Costa Adeje. Hned pár kroků od našeho ubytování jsme potkali dvě kočičky bydlící v aquaparku Aqualand Costa Adeje. Určitě tu žije víc koček, viděli jsme tu spoustu mističek s kočičím žrádlem. Můj milý navrhnul, abychom se šli podívat, jestli je aquapark otevřený. Vypadal opuštěně, ale zjistili jsme, že je přístupný. Vstupné nebylo nejlevnější, tak jsme se jen podívali na atrakce přes plot. Viděli jsme, že aquapark částečně renovují a rozšiřují. Aquaparky jsou i nás v Česku. Nás zajímá hlavně něco, co v ČR nemáme. Šli jsme blíž k moři, víc do centra. Potkali jsme jen pár lidí. Je tu několik hotelů, ale přišlo nám, že ne všechny jsou v provozu. Většina balkonů zela prázdnotou a zdálo se nám, že v pokojích nikdo nebydlí. Sešli jsme po schodech dolů až na promenádu. Můj milý se chtěl podívat k přístavu. Je tu spousta lodí a skútrů. Prodavači nám nabízeli různé atrakce, ale my jsme se nenechali nikým zlákat. Vydali jsme se na druhou stranu k plážím Playa de la Pinta a Playa de Fañabé. Můj milý se podivoval ceduli s přeškrtnutým foťákem. To se na Playa de la Pinta vážně nesmí fotit? Proč? Až později nám došlo, že na obrázku není foťák, nýbrž rádio. To už bylo pro nás víc pochopitelné, aspoň tu každý má svůj klid.
Bylo příjemně, ani ne horko, ale ani ne chladno. Sluníčko občas zalezlo za mraky, ale kolem poledne celkem dost pařilo. Došli jsme přes zelený zavlažovaný trávník až k vile, která měla imitovat hrad. Mně se líbila, ale O. připadala nehezká. Tady jsme si sedli na jednu z laviček a chvíli jsme odpočívali. Sundali jsme roušky, čichali vůni moře a poslouchali, jak se vlny tříští o kameny. Už jsem se nemohla dočkat, až se vykoupu. Předtím, než půjdeme na pláž, jsme se rozhodli zajít do malého supermarketu, kde jsme si koupili bagetu, jamón a hlavně vodu. Cestou jsme si ještě popovídali se sympatickým chlapíkem původem z Itálie, který nás zval na večeři do své restaurace. Neváhal ani vytáhnout obrovský stojan, kde měl jednotlivá jídla vyfocena. Dostali jsme od něj i letáček se slevou. Třeba se tu některý večer stavíme. Prodavač v supermarketu byl také ochotný a i když asi mé chabé španělštině nerozuměl, tak nám byl velmi nápomocný. Všichni si tu teď každého turisty moc váží, není divu, moc cizinců tu žel nepobývá. Na lavičce s výhledem na moře jsme poobědvali.
Pak už nám nic nebránilo v tom jít na pláž a hupsnout do vody. Hurá!!!! Konečně jsem se dočkala! Můj milý hned konstatoval, že oceán má nahořklou chuť. Je to pravda, je slaný a hořký. O. se v oceánu koupal poprvé, tak to pro něj bylo něco úplně nového. V dálce jsme v moři viděli bariéry z kamenů. Byly to vlnolamy. Díky nim jsme se mohli koupat v oceánu, aniž by nás smetla nějaká obří vlna. Zaplavali jsme si, zkoušela jsem se i potápět, ale ve zvířené vodě nebylo nic vidět. Můj milý s sebou seknul na ručník a během pár minut spal jako dudek. Měla jsem strach, že se spálí, tak jsem ho brzy vzbudila a donutila ho vzít si aspoň tričko. Okamžitě zase usnul. Ach jo, byl na něj děsnej pohled. Šla jsem ještě do moře, a pak jsem si četla německého průvodce o Kanárských ostrovech, kterého jsem našla v malé knihovničce v našem hostelu. Chtěla jsem se trochu inspirovat. Přeci jen jsem ještě neměla moc naplánováno, co tu na ostrově navštívíme.
Skoro na všech plážích je tu černý lávový písek. Je jen pár pláží, kde mají písek hnědý. Tento písek je dovezený uměle ze Sahary. Na pláže v Costa Adeje ho také dovezli, ale ani vlnolamy nezabránily jeho odnášení do oceánu. Proto jsou vidět na břehu zajímavé hnědočerné odstíny (vlny) písku. Strávili jsme u vody něco přes 3 hodiny, nechtěla jsem, abychom se spálili, a tak jsem musela svého milého probudit. Krém na opalování jsme si totiž naneštěstí zapomněli na ubytování. Problém je, že na těchto plážích není teď možnost, kde se osprchovat. Je to zase díky covidu, sprchy tu jsou mimo provoz. Fungoval jen jeden stříkač na očištění nohou od písku. Záchody jsou tu naštěstí v provozu a jsou zdarma.
Cestou domů jsme se stavili v supermarketu Mercadona. Zkoumali jsme španělské potraviny a já tápala v paměti, o jakých španělských jídlech jsme se to tehdá na kurzu učili. Koupili jsme si flan a tortilla de patatas. Řekli jsme si, že ovoce bude lepší koupit v nějakém menším krámku. Zaujaly nás polévky v krabicích podobných od džusu. Riskli jsme to a koupili si 2. V hostelu si je ohřejeme. Nakonec jsme se rozhodli koupit i víno. Je to děs, ale v hostelu byl zakázaný alkohol. Asi tu s ním měli nějaké problémy, možná tu někdo pořádal večírky až do rána, prostě to tu neradi viděli. Ale my jsme si řekli, že to prostě riskneme, nejsme přeci malí puberťáci a opíjet se tu přeci taky nechcem. Že je vínko v baťohu, to nikdo nepozná.
Spláchli jsme ze sebe sůl z moře, a pak jsem ohřála husté polévky. Můj milý si dal zeleninovou, já kuřecí. Mňam, byly syté a moc dobré. Z terasy jsme při večeři pozorovali, jak se pomalu stmívá, sluníčko odráží poslední paprsky na vrcholcích hor. Tma přichází rychle. Pomalu se začínají rozsvěcovat na ulicích světla. Vínko jsme už předtím dali do mrazáku, takže ho stačí jen vyndat a přenest do pokoje. Jenže ouha, nemáme otvírák a v kuchyni samozřejmě také není. Naštěstí si s tím můj milý brzy poradil. Ležíme v posteli, popíjíme a sledujeme Ivčino video o Tenerife, které nás později inspiruje k nejednomu výletu.
