Tak jsem doma zase sama, i když jsem si to tak vůbec neplánovala. To je vždycky tak, že když se na něco moc těším, tak to nevyjde. Ach jo, je léto a na mě padá depka. Čím víc jsou všichni kolem radostní, tím je to horší. No je to normální? Navíc jak je člověk celý den sám, tak mu to pořád šrotuje v hlavě a ne a ne přestat. Přehrává si vnitřní monology, které nikam nevedou.
Včera jsem byla na otočku v Praze a udělala jsem si radost knihou Dovolená očima delegátky. Dozvěděla jsem se o ní na facebooku a je to čerstvá novinka, která vyšla teď v červenci. Jelikož jsem jednu sezonu sama pracovala jako delegátka, zajímal mě názor autorky, která působila v Řecku jako delegátka hned několi sezon. Přečetla jsem asi 60 stránek a musím uznat, že kniha je fakt povedená. Směju se na každé straně. Některé věci jsou mi velmi známé, ale jiné nikoliv. Myslím, že jsem tehdá měla štěstí, že jsem pracovala nejvíce s klienty z německy mluvících zemí. Ti se přeci jen nechovali jako miminka. Myslím, že neměli takové šílené nároky jako Češi. Vlastně mě to teď ještě více utvrdilo, i když už tehdá jsem viděla veliké rozdíly. Doteď nevím, na jakém ostrově autorka byla. To tam zatím není zmíněno a mohu jen hádat. Jména lidí jsou samozřejmě pozměněna.
Knížku rozhodně všem doporučuju. Ať každý vidí, jaké to doopravdy je být delegátkou. Já vím, že na tu práci autorka celkem nadává a haní ji, ale zároveň ji miluje. Myslím, že jinak to ani nejde. Sama jsem tehdá dost trpěla, ale když se teď zpětně za tím ohlédnu, byla to ta nejlepší práce, jakou jsem kdy po škole dělala. Jsem moc vděčná za tu zkušenost. 🙂
Se čtením je to teď v létě takové těžké, snažím se číst knížku ve švédštině, ale moc mě nebaví. Pak jsem koupila jako dárek jednu knihu pro dědu, ale zaujala me natolik, že jsem si ji taky rozečetla. No a teď mám ještě načatou tu delegátku.. A z knihovny mám už asi 3 měsíce půjčené pořád ty samé knížky. Stydím se, stydím, ale na čtení teď není moc čas.
