Ahój! Konečně! Mrzí mě, že jsem se za posledních pár dní nedostala na blog a trochu na tom má zásluhy jeden člověk, kterého raději nebudu jmenovat. Myslím, že čas bych přeci jen i našla, ale toho mála klidu, co se mi v Brně naskytlo, jsem využila jinak..především čtením.
Ale teď jsem doma, tak hurá do toho! Když se ohlédnu zpátky, tak ve středu jsem byla po úterním tancování pořádně unavená, k tomu jsem přidala ještě zumbu. Ta mi i přes tu únavu zvedla náladu. Odpoledne jsem na bytě bohužel nebyla zdaleka sama, ale přesto jsem se snažila někam uhnízdit a konverzovat přes skype. Bylo to milé a hned se mi zlepšila nálada. Taky jsem volala večer.. tentokrát domů. Na kreativním psaní to bylo dost mizerné, nefungovala nám technka a navíc jsme zjistili, že se nám dva opravené texty někam ztratily.. neznámo kam. Z toho byl jeden můj :-/
Ve čtvrtek byl pravý podzimní den, celý den lilo a ně se vůbec nechtělo nikam chodit. Do školy jsem přijela pozdě díky dlouhému stání šaliny v koloně, na jeden ne tak důležitý předmět jsem nešla, doma jsem si dělala lívance a chtěla jsem si trošku odpočinout a v klidu se najíst. ŠTve mě, že mám během dne takové pauzy, třeba jen necelé dvě hodiny, takže se na bytě otočím jen na patě, nebo když zůstanu někde poblíž školy, nemám čas pořádně se začíst do knížky, či zahloubat do projektu. Když sjme jela na byt, stalo se mi, že jsem přejela v šalině zastávku, na které jsem chtěla vystoupit. Tak mě ta kniha nadchla, že jsem přestala úplně vnímat realitu. A tak je to pořád 15 minut čtu, pak zas někam běžím. Teď o víkendu si užívám toho, že se nemusím ohlížet na čas. Už mi zbývá z Paula Pizolky jen necelých sto stran, těším se, až tu knihu dočtu. Je to napínavé, ale už by to chtělo nějakou jinou knihu. A že jich mám vypůjčeno.. 🙂 Ten jsem jsem měla taky velký referát, trvalo mi to asi hodinu a půl, takže mi z toho úplně vyschlo v krku. Sice mě občas někdo z našich „učitelů“(ten předmět vedou vlastně taky studenti) doplnil, ale stejně to všechno leželo hlavně na mě. Naštěstí se ten referát podařil. Aspoň podle zpětné vazby si to myslím.
Večer jsem právě měla trochu času, asi by mi zbylo i na blog, ale prostě to nešlo. Ráda dělám věci pořádně a ne jen povrchně. A tak jsem to nechala až na dnešek. Zato se mi aspoň podařilo odpovědět Suině do Číny. Pátek byl pro mě nabitý od rána do večera. Vstávala jsem už o půl osmé.. dobrovolně.. i když nemam žádnou školu, nabalila na sebe co nejteplejší oblečení a rozjela se do Kohoutovic hledat les. Přihlásila jsem se jako dobrovolník na hru TMOU! Potkala jsem jednoho kluka, který mi byl od vidění nějak povědomý, společně jsme hledali ten správný les a dalo nám to trochu zabrat. Člověk by neřekl, kolik je v Brně lesů. Naším úkolem bylo postavit z provázků zmenšený model brněnské MHD. Nejdřív jsme museli vytyčit v lese čtverečkovanou síť, abychom se v těch provázcích vyznali. Stavělo nás to asi osm. Toto jsme dělali od devíti do tří odpoledne. Většinou jsem motala provazy, nosila židli klukovi, který provázky upevňoval vysoko na stromech, snažila jsem se i navigovat, kudy byl měl ten provázek procházet, jenže v brněnské MHD se zas moc nevyznám, takže jsem to většinou nechala ještě někoho zkontrolovat. Práce mě bavila, akorát tak dvě hodiny pršelo, což bylo nepříjemné. Do bot mi nateklo a byla mi zima. Po třetí jsem jela s jedním klukem směr Královo pole, vzal mě skoro až domů, ještě štěstí, že tam měl taky cestu. Doma jsem se rychle osušila, sbalila, vypila čaj a hned šla zas na šalinu a bus. Tam jsem potkávala účastníky hry. Líbí se mi poslouchat je, jak se baví o šifrách, jak jsou natěšení, co jim letos orgové nachystali apod. . Je to takový zvláštní pocit, když vy trochu víte, co ty týmy čeká a přitom musíte mlčet jako hrob. V 17 hodin tato šifrovačka začínala a já jsem hlídala jedno stanoviště s pomocnou šifrou. Stihla jsem tam dorazit včas, dostala jsem vestu a pokyny, co vydávat, jaké je správně řešení šifry a už jsem šla na stanoviště. Slyšela jsem zahájení, hymnu a viděla, jak všechny tými rozsvěcují baterky. Pak to bylo ráz naráz, přihrnulo se ke mně spousta lidí, štěstí, že mi přišla nějaká paní na pomoc. Zjistila jsem, že nemám čelovku, naštěstí mi ji půjčili. Budu si ji muset taky konečně koupit. Někdo mi šeptal řešení do ucha, někdo ukázal na papírku, vždycky jsem odškrtla název týmu a podala další indicii k další šifře. To už byla dávno tma. Obča sjsme byla an stanovišti sama, ale pak mi přišel na chvíli pomoci jeden kluk, který mi říkal, že je jeden z hlavních orgů, že ty šifry taky vymýšlí. Tak jsme si chvíli povídali a společně mrzli. Šla jsem se podívat ke zvukové šifře, kde byl namluvený nějaký rozhovor s hokejistou. Nedávalo to hlavu ani patu. Po sedmé se ke mně nahrnuly zbylé týmy, které si nevěděly rady se šifrou. Brzy přišel někdo z orgů a zveřejnil řešení. Padla.. šla jsem domů. Byla jsem ráda, že mi šichta končí, nechtělo by se mi mrznout na stanovišti někde přes noc. Potkala jsem několik známých, někdo mi klepal na rameno a zdravil mě, ale bohužel jsem se nemohla otočit, měla jsem spoustu práce. Není divu, vždyť letos hrálo 251 týmů po pěti. Samotné šifry mi nic moc neříkají a určitě bych jen malou hrstku dokázala někdy v životě rozřešit, ale pomáhaní na této akci mě baví. Nejenom, že poznáte staré známé, ale taky se dostanete mezi úplně jinou sortu lidí..od matematiků a fyziků, po maminky a senior(k)y. Domů jsem odjela v osm večer, ani nevíte, jak jsem byla ráda, když mě přivítala Rozárka a spol v našem pokoji.
A jaký byl dnešek? Po vydatném spánku jsme jeli na hřbitov, a pak hned za dědou. Kočky už stály u vrat a dokonce i Berta se nechal hladit. Dřív byl takový plachý, ale teď asi cítí, že bude na zimu hodně sám, a tak se taky přitulí k člověku. Vynosila jsem kýble s uhlím nahoru, společně jsme pooběvdali, pak jsem si četla a užívala si čas s kočkama. Vyšplhala jsem si na vlnky, kde se slunila Čiperka. Sluníčko na dvě hodiny vylezlo, tak jsem se posadila vedle ní, skoro jako by bylo léto. Netrvalo to ale moc dlouho, tak 15 minut. Pak mě přišel škádlit brácha. Nakonec jsme sklidili ještě pár obřích jablek, posvačili a za tmy se vrátili domů. Přes cestu nám přeběhla srnčí rodinka. Mamka s tátou a děťátko. Měli štěstí, prchli do polí.
