Hm, nevím jak začít, ani to, jestli tenhle článek vůbec někomu dám přečíst. Pokusím se nějak vyjádřit to, co se stalo včera .. Možná se to bude zdát jako bezesmysluplné bláboly, ale pro mě tomu tak není. Připadá mi, že za ten den uběhlo ne čtyřiadvacet hodin, ale týdny..měsíce..možná i roky.. Vlastně už od úterý cca od desíti od večera nejsem ve své kůži. Teď mám hlavu přeplněnou vším.. a k tomu se mi nějaké věci přehrávají v němčině. Ach bóže..ta škola mě úplně zblbla..
Možná už Balada pro banditu to trošku rozjela. Nevím proč, ale tak jsem to prožívala, jako by to byla pravda..realita. Vrchol všeho (zla?, pocitů?, marnosti?, vyčerpanosti?) byl včerejší koncert. Violoncello, klavír.. velký sál jedné nejmenované univerzity, několik desítek přítomných lidí.. Neposlouchám moderní klasickou hudbu, Mozart je Mozart, ale nezbývalo mi nic jiného, než se s tím nějak popasovat, přijmout ty podivné..povětšinou nadmíru vysoké, nebo nízké tóny..všelijaké bouchání, pískání.. Předem upozorňuju-poněkud nepochopitelný článek..
Stojí přede mnou…… člověk.. a já ho hladím..stále a stále..pořád stejně.. a něžně, pořád..dokola. Najednou slyším zurčení vody, je přítmí, někdo mi masíruje záda, jsem unavená, tak slabá, že ani nedokážu zvednout hlavu a podívat se, kdo to je. KONEC. Pat a Mat. Jeden z nich postaví malý domeček s okýnkem, dveřmi a červenou střechou. Jenže jeho kamarád -sotva ho spatří- napřáhne nohu a domeček rozkopne. Začne stavět svůj..lepší. Je ale na vlas stejný, jaký postavil předtím jeho kamarád. Druhý domeček jde taky k zemi.. Takhle to probíhá pořád..jeden staví, druhý boří.. A oba jsou nešťastni. Uprostřed toho všeho..KONEC. Smrt. Prochází vesnicí, dům od domu, každý krok má stejnou délku, stejný čas….ale ne..je to spíš plížení. Všichni zalezlí ve svých domovech, zavírají své okenice nikde ani živáčka, chlad..tma.. Jen smrt..krok, další..a další, další, další, další,další, další. Malé děvčátko,..růžové šatičky, čelní náraz, úlek.. a vzápětí prchání.Utéct! Jen pryč! Dál! Dál! Dál! A smrt jde také stále dál, svým tempem..ale..teď se zdá, že trochu přidala do kroku. Kam se jen schovat? Kam? Ten dům je povědomý. Klepání. Nic. Zase klepání, nic. Rychle k oknu. Prosím….prosím… !!!!!!! Malé klubko klesá. Studená stěna. Chlad. Krok..krok..další..a další, další.. vzdech. KONEC. Jdu- propad. Jdu- propad, jdu – propad. Světlo. Slepota. Jdu dál. Jeskyně. Tma. Kráčím. Výkřik. Otáčím se. Nic. Tma. Jdu dál. Světlo? KONEC. Včela. Malá, tlustá. Chlupatá. Žlutá. Od pylu. Ve vzduchu. Bzzzukot. Kroužky. Spousta včel, rychlost, síla, bzukot.. KONEC Moře. Oceán. Ryba. Korál. Voda. Zima. Úder. Žralok. Je bílý, zubatý, má strach. Volání. Tesklivé volnání. Zoufalé volání. Ozvěna. Nic…….Kuše. Člověk. Blíž a blíž. Strach, klepot, pot. Člověk. Blíž…blíž! Smutné oči. Volání. Zoufalé volání. Poslední volání. Dálka. Skupina. Blíž, jen blíž.. Bouře…. Pobřeží, písek. Vlny, vlnky, pěna. Tmavě modrá. Zvíře. Záda. Zmítání se. Bezmoc. Síla? Sláva. Zmatek, pobíhání, sem a tam, tam a sem. Ryba. Oko. Pusa. Útok. Smrt. Žvýkání. Dlouhé, pomalé žvýkání. A vychutnávání si. Potěšení. Hladí si bříško. Vypouklé oko! Změna! Nehybnosttttttttttttttttttt. Zvracení, všechno se zvrací. Rybu zvrací. Ryba venku. Ryba leží na pláži. Nehybná leží. Střeva z ní vedou. Rozklad. Smrad. Hnus. Pěna. Vlnky, vlny… sebraly to. KONEC
To je všechno. Během této skladby se mi udělalo hodně špatně. Při té další-poslední jsem se snažila soustředit na techniku hraní, kam sahá klavírista, jak putují prsty chlapíka, co hraje na cello.. Raději už na nic nemyslet. A že to je těžší než na něco myslet. To vám teda řeknu!
Nelituju, že jsem s kamarádem na koncert šla. On říkal že záleží na každém, jak se s tím vyrovná. Má pravdu. Mě to psychicky vyždímalo.