Samota..
stav jehož nadměrné množství škodí a přivádí mě do depresí, naopak její nedostatek může mít za následek drnčení hlavy, přehlcení informacemi a ztráta soukromí. Sama si nedokážu život v naprosté samotě představit. Asi bych se dočista zbláznila. Nehledě na to, že studium cizího jazyka je hodně kontaktní, právě na tuhle stránku(odvětví) bych se chtěla zaměřit, protože mi připadá atraktivní. Kdyby mi vzal někdo tuto příležitost, nevím, čím bych se zaobírala. (možná veterinou, ale na to mám moc slabý žaludek).
Když se nad tím pořádně zamyslím, tak nikdy nejsem sama. To, že se v místnosti nenachází zrovna žádný člověk/zvíře, neznamená, že jsem ve vzduchoprázdnu. Kolem každého z nás se nachází spousta na první pohled všedních věcí, které nám dělají (někdy i celý život) společnost. Až když jsme sami, začneme si těch předmětů více všímat a třeba i využívat. Chápu, že kniha asi těžko nahradí něčí přítomnost. Pokud nesahnete po té správné příručce, nikdy vám neporadí, neutěší, nepoloží vám otázky. Ale přesto.. ve věcech najde člověk odreagování, zábavu, útěchu a vzpomínky. Vezmu-li do rukou kamínek černý jak uhel, hned se mi vybaví okamžik i pláž, na kterého jsem ho našla, vezmu-li do ruky plyšovou kočičku, hned vím, při jaké příležitosti na mě poprvé vymňoukla a kdo mi ji daroval. Skrz předměty prostě ke mně promlouvají lidé..různé situace, názory, vlastnosti. Takže vlastně člověk není sám, jen si to občas namlouvá.
Samotu bych tedy definovala dvěma způsoby: samota s věcmi a absolutní samota. Absolutní samotu si moc nedovedu představit, možná někdo zažívá něco jako příšernou samotu, protože se neumí zabavit, nudí se, ale to je podle mě jen proto, že si vůbec nevšímá okolí. Možná to zažívá člověk během posledních okamžiků svého života. Pokud ho nikdo nedrží za ruku, nikdo u něj nesedí, není s ním v daném okamžiku. Ano, tak myslím, že může vypadat opravdová samota. Ale jaké to je, to nám bohužel nebo bohudík nikdo nemůže povědět, protože nikdo neví, co je pak..po smrti.
