Svět fantazie. Někdy si myslím, že to, co prožívám, je jen výmysl. Někoho sen. Povídka, kterou někdo napsal. A já jsem jedna věta uprostřed jedné stránky obrovské tlusté knihy. Když jdu, představuju si, co by se stalo kdyby… Jedna nejmenovaná jeskyně v centru Prahy mi připomíná Temný hvozd z Lord of The Rings. Všechno je takové tiché, snové, zelené a hnědé a trošku umělé. Z temných koutů může vylézt cokoliv. Když přivřu oči, skoro jako bych cítila, že mě někdo pozoruje zpoza toho stromu.
Stejně tak tahle lucerna na netradičním místě. Uprostřed louky, kde se pasou krávy. Při cestě ke kostelu, v kraji velkých hor.. Vůbec mi tam nesedí do tohoto prostředí a přeci je kouzelná. Viděla jsem ji svítit v noci, když jsem šla z kostela. Na obloze se objevily první hvězdy a ta lucerna zářila takovým zvláštním tichým, ale hřejivým světlem. Za dne vypadala ta lucerna docela mrtvě, stejně tak jako lucerna v Narnii. Až když se trochu setmí, lucerna ožije. Ano, připomínala mi Narnii a pomyslnou hranici mezi světem obyčejným a světem, kterému říká většina lidí nadpřirozený. Ten den jsem se do žádného Lesa mezi světy bohužel nedostala, asi moc pražilo slunce.
Když jsem šla tou cestou večer zpátky, podél cesty svítila pěkná řádka luceren. Tahle lucerna tam nestála sama. Svítily a připomínaly mi tou hřejivou září Vánoce. Slunce už zapadlo a malé i větší hvězdy se pomalu klubaly na obloze. Sedla jsem si na plachtu před stanem a pozorovala, jak se koberec nade mnou rozsvěcuje. Pár metrů za mými zady šplíchala voda v jezeře a narážela na molo u břehu.
