Nesnáším ten pocit, když mi dává okolí najevo, že jsem úplný blbec, že nic neumím a jakto že jsem něco zapomněla. Fakt mě to deprimuje.. zvláště když vedle vás sedí jedinci, kteří mají na šprtání, či řekněme přirozené učení hodiny, dny, ba týdny, či měsíce. Chtěla bych být aspoň z půlky tak dobrá jako oni, umět třeba nespat, nebo umět přečíst knihu za pár hodin, zapamatovat si věc hned napoprvé, vystřelit správnou odpověď během sekundy apod. Jenže jak můžu někomu vysvětlovat, že to prostě nejde, že nemám kdy a jak si to opakovat, nebo trénovat, nebo prostě přirozeně učit.. a hlavně že na to nemám energii a kapacitu. Nesnáším, když mi někdo vyčítá, že jsem něco měla dávno vědět a teď to nevím… jak si to vlastně představuju? To pak jde i moje motivace do kytek, ztrácím chuť dělat, to co mě baví, když mě někdo takhle demotivuje tím, že tvrdí, že to dělám úplně špatně. A kde hledat motivaci, když vám ji nedají ostatní kolem vás? Cejtím se jak mravenec na té naší obří zeměkouli, kterého někdo špatně zašlápl, teď se ještě trochu hýbe, ale kdo ví, zda se ze své pozice nějak vylíže.
