Po sto letech jsem zas vzala do ruky kytaru, po sto padesáti flétnu. Když jsem přišla z tanečního vystoupení Belly Habiby, které bylo moc krásné, sedla jsem si a hrála. Až do půl dvanáctý, mamka vtrhla do pokoje a zeptala se, jestli to myslím vážně.. Pode mnou mají ložnici sousedi.. No a co? Kytaru není přece moc slyšet, ale podle mamky je. Tak budu pokračovat dneska. Mrzí mě, že už na flétnu a kytaru nemám vůbec čas.. Přitom hraní mě velice těší. Možná že by má dřívější učitelka spílala, že nehraju všechny noty správně dlouhé, ale což.. Nejdřív musím ale napect cukroví. A dárky pro holky? Ty ještě taky nemám..!
dvě konkurentky.. 🙂