Dříve než to tady na chvíli zabalím(ano, díky zkouškovému), dovolím si zaznamenat ještě svůj prazvláštní sen, který se mi zdál v noci na včerejšek. Trochu mě vyděsil. Možná proto si ho ještě tak pamatuju. Málokdy si vzpomenu ráno na to, co se mi zdálo. Kdoví, třeba to je nějaké znamení a třeba vůbec nic.
Pamatuju si, že někdy dříve předtím jsem s někým byla. Ale teď jsem sama. V zahradě. Jdu po chodníku. Možná je to botanická zahrada nebo tak něco. Je hodně veliká, ale nic tu nekvete. Rostlin tu moc není. Je totiž zima, spousta záhonů je zazimovaná, pokrytá igelity a plachtou. Ale mně to vůbec nevadí, jdu prostě pomalu dál. Prší. Je trochu pošmourno, ale já jdu pořád v tom dešti dál.
Najednou spatřím vzadu světlo. Jdu k němu blíž a co nevidím. Na konci zahrady je malé kulaté jezírko. Na něm mě hned zaujmou fialové květy. Asi lekníny. Je to zvláštní, nic tu jinak nekvete, zahrada je mrtvá, ale tyhle lekníny jsou svěží a mají zářivě fialovou barvu. Jak to?
Déšť trochu ustává, a tak mě napadne květy vyfotit. Rozepnu si kabelku a strčím do ní ruku, že najdu svůj mobil s foťákem. Najednou vysvitne sluníčko. Jen malinko, mezi mraky. Je to takový pruh světla. A odnikud přiletěla včela. A jako na potvoru mi vlítla rovnou do té kabelky, ve které jsem ještě tápala po mobilu. A za vteřinu poté se objevil čmelák. Stejně jako včela zahučel v kabelce.
Dostala jsem strach. Uvnitř to začalo hrozně bzučet. Začalo mi v hlavě šrotovat.. co je horší, když vás píchne včela, nebo čmelák? Koho si mám vybrat? Ale já nechci, aby mě píchli! Snažila jsem se ruku z té kabelky co nejrychleji vyndat, ale nešlo to! Nějak se mi tam zasekla. Byla jsem zoufalá. Čím víc jsem kabelkou třásla, tím víc to v ní bzučelo! Pak jsem v ukazováčku cítila píchnutí a brnění, jako když mi dají injekci u zubaře. V té chvíli jsem se tak lekla, že jsem se probudila. Hned jsem se podívala na ten prst, ale byl v pořádku. Naštěstí to byl „jen“ sen.