Tak jsem dneska zažila pravý boj s kočkou, jaký snad ještě nikdy. Byl to boj s Rozárkou, naší seniorkou. Teda na to, že jí je skoro 15 let, má výdrž parádní. Ještě teď v sobě cítím adrenalin, kdežto Róza už si chrupká na ploštáři a tváří se jako neviňátko.
Protože zase dneska mňoukala, rozhodla jsem se jí dopřát trochu divočiny a vypustit ji do voliéry. Sedla jsem si k ní s notebookem s tím, že ji budu mít na očích, kdyby se pokusila zdrhnout. Hopsalka ležela opodál. Tak to trvalo asi 45 minut.
Mezitím se k nám nepozorovaně přikradl úplně neznámý kocour, kterému číhalo z očí uličnictví . Vypadal trochu povalchovaně, asi místní rváč . Róza ho ignorovala, Hopsalka byla někde daleko, ale mně se ho podařilo vyblejsknout. Pak jsem ho našla u vchodu, jak okukuje misku, jestli do ní nepřibylo něco dobrého. Jakmile mě ale zvětřil, hned pelášil pryč.
Začaly padat první dešťové kapky, ale bylo to příjemné. Tedy aspoň zpočátku. Pak jsem dostala strach, aby mi nenapršelo do pracovního počítače, a tak jsem se přesunula dovnitř. Jenže Róza pořád zůstávala venku. Co s ní? Musím ji přeci přesunout dovnitř. Vypadalo to totiž na větší déšť. Otevřela jsem voliéru a chtěla jsem Rózu vzít do náruče, ale se zlou jsem pořídila. Róza sekala packami na všechny strany. Napadlo dojít si pro ručník a chytit ji do ručníku.
A tak jsem podruhé otevřela voliéru s ručníkem v rukách, jenže co čert nechtěl, Róza skočila a sebrala mi ten ručník. Normálně ho zalehla a když jsem se pro něj chtěla natáhnout, všude bylo samé sek a dráp a škráb. Krev ze mě crčela a naštvaně jsem odešla domů. Tak si třeba zmokni!
Jenže déšť fakt neustával. Řekla jsem si, že to tentokrát zkusím s něčím větším. Vezmu deku a zabalím Rózu do deky a odnesu ji, ať sebou mrská sebevíc. Vyrazila jsem odhodlaná nenechat ji tam zmoknout. Ale ouha! Kočka byla tak rozezlená, cenila zuby a dokonce si lehla na záda a začala proti mě šermovat všemi čtyřmi packami. Hrozný! Nakonec to dopadlo tak, že na sebe tu deku strhla, takže jsem ji opět nemohla zabalit a odnést pryč. Zalehla i tu deku. Chjo. Už mi docházely nápady. A déšť neustával.
Napočtvrté se ale podařilo. Oblékla jsem se do zimní bundy, vzala si na sebe pracovní rukavice, takže už nehrozilo další poškrábání a směle se nahnula nad voliéru. Tentokrát mi neunikla. Speciální odchytový oblek mi pomohl. 🙂 Sice sebou ještě škubala, ale škrábance mi už nevadily. Myslím, že byla ráda, že jsem ji nakonec odnesla domů. Možná se v ní ale tím deštěm probudily nějaké skryté pudy. Dostala chuť stát se divokou a vzbouřit se. Když jsem viděla její zuby a drápy, připadala jsem si jak na odlovu tygra. To musí být něco lovit tygra, když jen odchyt takové kočky domácí dá tolik práce. Možná v ní i ta bouřka, která hned potom začala, spustila tolik nevybité energie.
Opravdu malé neviňátko nebo tygřík????
Krásně napsaný příběh o tom, co s námi lidmi musí naši mazlíčci „přehopsat“.
V druhé části, při oblékání ochranných pomůcek jsem se opravdu nahlas smála.
Stále platí: „Kočkám hraje do karet, že člověk nemá srst, a tak bojují až do první kapky krve „. Nebo až do druhé????????
Ale my dobře víme, že i ta nejmenší kočička udělá z domu domov.
Ami zdraví všechny tři holky. H.