Tak jsem dneska zažila pravý boj s kočkou, jaký snad ještě nikdy. Byl to boj s Rozárkou, naší seniorkou. Teda na to, že jí je skoro 15 let, má výdrž parádní. Ještě teď v sobě cítím adrenalin, kdežto Róza už si chrupká na ploštáři a tváří se jako neviňátko.
Protože zase dneska mňoukala, rozhodla jsem se jí dopřát trochu divočiny a vypustit ji do voliéry. Sedla jsem si k ní s notebookem s tím, že ji budu mít na očích, kdyby se pokusila zdrhnout. Hopsalka ležela opodál. Tak to trvalo asi 45 minut.
![](http://mnauuu.cz/wp-content/uploads/2020/06/IMG_8290-1024x768.jpg)
Mezitím se k nám nepozorovaně přikradl úplně neznámý kocour, kterému číhalo z očí uličnictví . Vypadal trochu povalchovaně, asi místní rváč . Róza ho ignorovala, Hopsalka byla někde daleko, ale mně se ho podařilo vyblejsknout. Pak jsem ho našla u vchodu, jak okukuje misku, jestli do ní nepřibylo něco dobrého. Jakmile mě ale zvětřil, hned pelášil pryč.
![](http://mnauuu.cz/wp-content/uploads/2020/06/IMG_8296-1024x768.jpg)
Začaly padat první dešťové kapky, ale bylo to příjemné. Tedy aspoň zpočátku. Pak jsem dostala strach, aby mi nenapršelo do pracovního počítače, a tak jsem se přesunula dovnitř. Jenže Róza pořád zůstávala venku. Co s ní? Musím ji přeci přesunout dovnitř. Vypadalo to totiž na větší déšť. Otevřela jsem voliéru a chtěla jsem Rózu vzít do náruče, ale se zlou jsem pořídila. Róza sekala packami na všechny strany. Napadlo dojít si pro ručník a chytit ji do ručníku.
A tak jsem podruhé otevřela voliéru s ručníkem v rukách, jenže co čert nechtěl, Róza skočila a sebrala mi ten ručník. Normálně ho zalehla a když jsem se pro něj chtěla natáhnout, všude bylo samé sek a dráp a škráb. Krev ze mě crčela a naštvaně jsem odešla domů. Tak si třeba zmokni!
Jenže déšť fakt neustával. Řekla jsem si, že to tentokrát zkusím s něčím větším. Vezmu deku a zabalím Rózu do deky a odnesu ji, ať sebou mrská sebevíc. Vyrazila jsem odhodlaná nenechat ji tam zmoknout. Ale ouha! Kočka byla tak rozezlená, cenila zuby a dokonce si lehla na záda a začala proti mě šermovat všemi čtyřmi packami. Hrozný! Nakonec to dopadlo tak, že na sebe tu deku strhla, takže jsem ji opět nemohla zabalit a odnést pryč. Zalehla i tu deku. Chjo. Už mi docházely nápady. A déšť neustával.
Napočtvrté se ale podařilo. Oblékla jsem se do zimní bundy, vzala si na sebe pracovní rukavice, takže už nehrozilo další poškrábání a směle se nahnula nad voliéru. Tentokrát mi neunikla. Speciální odchytový oblek mi pomohl. 🙂 Sice sebou ještě škubala, ale škrábance mi už nevadily. Myslím, že byla ráda, že jsem ji nakonec odnesla domů. Možná se v ní ale tím deštěm probudily nějaké skryté pudy. Dostala chuť stát se divokou a vzbouřit se. Když jsem viděla její zuby a drápy, připadala jsem si jak na odlovu tygra. To musí být něco lovit tygra, když jen odchyt takové kočky domácí dá tolik práce. Možná v ní i ta bouřka, která hned potom začala, spustila tolik nevybité energie.
![](http://mnauuu.cz/wp-content/uploads/2020/06/IMG_8294-768x1024.jpg)
Opravdu malé neviňátko nebo tygřík????
Krásně napsaný příběh o tom, co s námi lidmi musí naši mazlíčci „přehopsat“.
V druhé části, při oblékání ochranných pomůcek jsem se opravdu nahlas smála.
Stále platí: „Kočkám hraje do karet, že člověk nemá srst, a tak bojují až do první kapky krve „. Nebo až do druhé????????
Ale my dobře víme, že i ta nejmenší kočička udělá z domu domov.
Ami zdraví všechny tři holky. H.