Jak je napsáno na titulní stránce mého blogu, jediným útočištěm před bídou světa jsou hudba a kočky. Já jsem takové místo našla právě v jedné kavárně, která krásně snoubila obě věci dohromady. Kočkafé Schrödinger je otevřena na novém působišti teprve krátce a moc jí držím palce, aby si získala mezi lidmi oblibu. Poslední dny pořád na něco čekám, tak mě napadlo zpříjemnit si to čekání právě s vrnícími chlupáči. Napočítala jsem jich tam sedm, ale myslím, že jich měli možná i víc. Jakmile mi přinesli kafíčko, kočky se vrhly na stůl a hurá na šlehačku! Musela jsem ji před nimi bránit, stejně tak i kalíšek s vodou, do kterého šahaly packou. 🙂 Nejvíc jsem si oblíbila černobílou kočičku s delší srstí… a taky zrzeček se kolem mě pořád motal. Pak mi také v jednu chvíli skočila do klína drobná šedá kočička, nejspíš britka. Černí bráškové a sestřičky se praly ustavičně na podlaze.
Divím se, že jsem se ještě nestala kočkou…. potkala jsem jich totiž od začátku října asi milion!
Dobře, tak milion ne, ale stovky jsem jich potkala…. to už je přesnější. 🙂 Co dělat, abych se stala kočkou? Na to mi asi nikdo neodpoví… možná věřit v reinkarnaci, nebo pomalu zešílet….jenže… to by nebylo dobré, myslí bych sice kočkou být mohla, ale tělo by furt zůstalo člověčí. Já bych si to přála úplně se vším všudy. Radši být totiž kočkou nežli člověkem.
