Tímto dnem mi začíná jakštakš volno. Do září žádné zkoušky na univerzitě už nemám. A tak jsem se dostala k tomu udělat reportáž o naší cestě do Budapeště. Už je to víc jak dva týdny, co jsme tam s Petrou byly.
První fotka znázorňuje papričky na špagátě, na které narazíte v centru všude. Prodávají je ve stáncích se suvenýry. Moc by mě zajímalo, jestli jsou ty papričky na ozdobu, nebo jestli se dají nějak upravit a sníst.
Při první procházce kolem řeky jsme potkaly tuto sochu. Složité jméno jsem si nezapamatovala.
Abych se nějak vyjádřila k Budapešti.. všichni říkají, že Budapešť je krásné město. Já si to nemyslím. Docela mě zklamalo. Hned po příjezdu nás s Petrou uvítaly odpadky a několik bezďáků. Když jsme šly cestou do centra, musely jsme to vzít po velké silnici plné aut. Nahltaly jsme se smogu a moc jsme se těšily, až se té silnice zbavíme. Jenže ouha. Ona byla i velká silnice podél Dunaje. Chtěly jsme si odpočinout, ale hodně dlouho nám trvalo, než jsme našly nějaký kout zeleně. Kousek od promenády kolem řeky proudila auta. Dalším „zhrozením“ byl pro nás pohled na řeku. Kam se hrabe Vltava se svou špinavostí. Tohle bylo tekoucí bahno. Řeka neměla ani náznak odstínu modré, zato z hnědé nám přecházely oči.
Od našeho couchsurfra jsme dostaly za úkol zjistit, co chybí všem lvům na Řetězovém mostě. Myslely jsme si, že uši, ale prý to byl jazyk. Třeba jim chybí obojí. Uši jsme ani na jednom ze lvů každopádně nenašly.
Pohled na budovu Parlamentu- jednu z nejhezčích budov v Budapešti, co jsem viděla.
Před parlamentem se konala zrovna prohlídka vojáků. Nějaký muž hlásil pořád něco maďarsky, a pak se k těm vojákům přichomýtla skupinka lidí. Až pak k nim přiběhl zbytek. Tady bylo znát, kdo všechno uměl maďarsky. Ten velitel dal povolení lidem k fotografování. Překvapilo mě, že vojáci nemuseli stát v pozoru, že se usmívali a někdo se jich při focení i dotýkal. Já jsem se taky s jedním vyfotila a Petra nakonec taky. Můj byl nejhezčí a největší, ten Petřin zas nejmenší nejusměvavější. 🙂
Zaujaly nás sochy na Náměstí Hrdinů. Připadaly mi jak z nějaké fantasy knihy, z Pána Prstenů apod..
Bazilika sv. Štěpána, další místo, které se mi líbilo. Mohli jste jít dovnitř a všechno to tam prozkoumat. Vstup byl zdarma. Prohlídly jsme si i Štěpánovu mumifikovanou ruku. Musel se hodit do takového stroje peníz, aby se exponát rozsvítil, ale my jsme se přidaly k jedné skupině, takže exponát už byl osvětlený. Chvíli mi ale trvalo, než jsem poznala, že to má být ta ruka. Nemít to v průvodci, asi nevím, co to je.
Nejvíc jsme si to bezkonkurenčně užily v lázních Szechényi. Přišly jsme tam kolem půl páté a zůstaly jsme až do zavíračky do desíti hodin do večera. Myslely jsme si, že to jsou jen tyhle tři bazény a nic víc. V tom prostředním- plaveckém, se mohlo pobývat jen s plaveckou čepicí, takže jsme měly smůlu. Moc nám to ale nevadilo, protože voda tam byla hodně studená. V tomto předním bazénu, kde se dají hrát šachy, bylo asi 36 stupňů. (-: Pak jsme ale prozkoumaly i další části lázní, a zjistily, jak obrovský komplex bazénů a bazénků a van to je. Vpravo i vlevo jste měli několik chodeb, které vedly do velkých, či menších místností(výklenků), z nichž v každé z nich jste našli bazének s různou teplotou vody. Nutno podotknout, že ty vody moc nevoněly. Většinou smrděly po železe, nebo po zkažených vajíčkách. Říkaly jsme si, že to ale vydržíme. V jedné žluté vodě jsme dokonce plavaly. Naše největší výzvy byly asi jednak přechod ze 40 stupňů do 20 stupňové vody. Člověk by nevěřil, jak je ta voda děsně studená.. a přitom 20 stupňů není zas tak málo. Pak jsme taky vlezly do sauny, která měla 90-100 stupňů Celsia a naším paradoxně nevědomky největším výkonem byl pobyt v teplé vodě, který se nám protáhl díky tomu, že jsme tam potkaly Maďara, který uměl česky. Daly jsme se s ním do řeči, prý pracoval v Praze. Ta voda měla taky kolem 40 stupňů. Povídaly jsme a povídaly a mně se zdálo, že jsme tam už dlouho. Musela jsem už vylézt. S Maďarem jsem se rozloučila.. no a Petra mě brzy následovala. Pěkně se nám zatočila hlava, a tak jsme si na víc jak deset minut musely lehnout a zvykat si na chlad. Petra mi pak děkovala, že jsem ji vysvobodila. Sama si ani nevšimla, že jsme tam tak dlouho.. a že na ní voda působila stejně jak na mě, to jsem taky mohla vidět. Maďar byl asi už zvyklý a rovnou se vrhnul do 18 stupňové vody. Za 10 minut jsem do té studené vody taky vlezla. Dala jsem to. Zato pohled na Petru byl skličující, protože ta se klepala a mně se dělala husí kůže za ní. Pomalinku postupovala do vody a drkotala zubama. Říkala jsem jí, ať jde do toho rychle. Ten pocit pak, když se namočíte, je příjemný, už to není tak hrozné.. nejhorší je to osmělování. Napočítala jsem do tří a obě jsme se potopily.
Když se setmělo, tak bazény osvětlili. Vnitří lázně už zavřely, a tak jsme trávily zbytek pobytu tady. Vyblbly jsme se na divoké řece, která byla opravdu divoká.. proud byl fakt silný. Měla jsem pocit, že jedu na skluzavce.
Druhý den jsme vyrazili s naších couchsurfrem na vrch Gellért. Aspoň na chvíli jsme se vzdálily autům a smogu. Kopec je to strmý, ale za 20 minut jste nahoře. Toto je pohled na Most Svobody při stoupání.
A zde zas vidíte Elizabetin most.
Nahoře na vrchu Gellért je Socha svobody. Je to jeden ze symbolů Maďarska. Na Gellértu se nachází také Citadela.
naše skupina: Ronaldo z Brazílie, Wojciech z Polska, Petra a já
Chrám sv. Matyáše.. dovnitř jsme se bohužel nedostaly, vstup byl zpoplatněn. I zvenku se mi moc líbila barevná střecha.
Rybářská bašta, Budínský hrad opodál mě kupodivu moc nezaujal. Je to taková skoro normální budova, zaniká mezi tou baštou a chrámem sv. Matyáše. Bašta měla pěkné prolejzačky a skrýše, škoda, že se stala turisticky hodně profláklým místem.
Přesunuly jsme se o kousek dál. Už jen my dvě jsme se vydaly na Margaretin ostrov, kde nás fascinovala tato fontána. Seděly jsme kousíček od ní a dopadala na nás sprška kapek. Bylo to ale celkem osvěžující. Sluníčko občas vysvitlo a nám bylo teplo. Mně fontána připomínala ohňostroj. Měla takových variací a různých směrů, kam stříkala..
Na Budapešti nás zaujaly indivuduální sedačky. Ať jste kdekoliv, tak tu nemají jednu velkou dlouhou sedačku, ale mini pro jednoho člověka a třeba desítky. Stejně tak to bylo v parku, u kašny na Margaretině ostrově, prostě všude. Že by byli Maďaři takový individuálové? Nebo prostě mají raději větší odstup? Nevíme.
Další den se s námi Budapešť rozloučila stylově, potkaly jsme několik skupin bezďáků. Snad na každé stanici metra jsou. A ne jeden, ale hned celá banda. I po městě spí všude, kde se dá. Dobré aspoň je, že vás nechávají být a moc vás neoslovují.
Budapešťské metro nám připomínalo to naše. Vždyť to jsou ty samé staré ruské vagóny, jen tady v Maďarsku mají modrou barvu a sedačky jsou černé. Dveře zavírají až moc prudce, to u nás není.. a eskalátory uhánějí tak 10 km v hodině, dělalo nám fakt zezačátku problémy si na ně správně stoupnout. Člověk by řekl, že tu po revoluci nic nezměnilo. Budapešť mi hodně připomněla komunistickou éru. I když nevím, jak to za ní vypadalo, myslím, že Budapešť je oproti Praze celkově pozadu. Nikomu to tady ale zřejmě nevadí, oni jsou totiž na své staré památky a věci pyšní.
Tímto uzavírám první a hlavní část reportáže o Budapešti. Brzy sem přidám fotky z noční procházky, kde tentokrát musím se všemi budu souhlasit.. Budapešť je opravdu krásná, ale její krása je vidět především v noci.
