Určitě neberte tento článek jako doporučení, tajný tip a podobně. Nikomu neříkám, aby nás následoval. Byl to pěkně ztřeštěný nápad, jak jsme časem zjistili. Od určitého momentu už ale nebylo cesty zpět. Píšu prostě jen a jen naše zážitky tak, jak jsme je opravdu zažili. To je celé.
Protože jsme předešlé noci vstávali dost brzy, chtěli jsme si ten den přispat. Měli jsme sice v plánu výšlap na Vesuv, ale zároveň jsem si ten večer předtím, co jsme přijeli z Pompejí na pokoj, nedokázala představit, že hned další ráno budu zase na nohou. Byli jsme navíc dost vyhládlí, protože všude měli 1. května zavřeno. Do restaurace jsme už zajít nestihli, navíc se nám nechtělo v Pompejích utrácet, když jsme věděli, že to tam bude určitě předražené. Šli jsme tedy dopoledne nejdřív nakoupit do supermarketu Conad. Posnídali jsme jogurt s příchutí kávy a každý tři croissanty. Ondra se snažil připravit kávu, ale moc to nešlo. Ten kávovar nějak zlobil, takže v kafi byl lógr. Dala jsem si místo něj tedy limonádu.
Přečetla jsem si zprávu od Christiana, našeho hostitele. Dával mi tipy, kam tu v okolí zajít. My jsme měli jasný plán, už v ČR jsem si našla na mapách.cz, že na Vesuv vede více tras. Jedna z nich začínala kousek od našeho ubytování. Vlastně jsem to ubytování vybírala právě proto, že leží blízko jedné méně frekventované cesty na Vesuv. Nechtěli jsme jít po hlavní silnici, kterou proudí spousta aut a autobusů. Chtěli jsme jít víc přírodou a být víc sami, tak jsme doufali, že nepotkáme moc lidí. Sluníčko dost pražilo, bylo 13:51 hodin a my jsme se vydali po celkem rušné silnici Via Panoramatica nahoru do kopce. Po chodníku tu nebylo ani památky a odpadků tu leželo požehnaně. Auta kolem nás šminkala, ale naštěstí jsme pak na kruhovém objezdu odbočili doprava. Opět jsme šli po silnici, ale provoz tu nebyl už tak silný.
Všude byly soukromé pozemky, minuli jsme několik hotelů, které se nám zdály velmi luxusní. Viděli jsme, že tu jsou samí nastrojení lidé. Pochopili jsme, že se jedná o resorty, kde se konají různé speciální akce, svatby, meetingy a konference. Některé hotely měly však stále zavřeno a bohužel jich i celkem dost bylo zpustlých, zarostlých a zanedbaných. Všude pořád samé odpadky. Doufali jsme, že až opustíme obytnou část, tak ty odpadky konečně zmizí. Jenže zrada! Došli jsme až na místo, kde se má podle map nacházet údajné parkoviště. Místo toho tu stála veliká brána se spoustou cedulí. Ani slůvko v angličtině. Jen samé příkazy, co má mít člověk na sobě a jak se tu má chovat. Stál tu i nápis „Parco Nazionalle“, ale brána byla neprostupně uzavřena. V dáli jsme viděli jen nějakého hlídače, ale jinak tu nikdo nebyl. Ani po parkovišti tu nebylo ani vidu.
Byli jsme v šoku. Napadlo mě napsat Christianovi, u kterého jsme bydleli. Říkal mi, ať mu pošlu fotku. Pak mi odpověděl, že tato cesta sice vede na Vesuv, ale že je momentálně zavřená. Máme prý jít jinou cestou, on nás podle fotek nasměruje, má totiž svou vlastní soukromou cestu, kterou nás může pustit. Je to fakt strašný, že tu není žádná cedule, která by lidi informovala, že je cesta zavřená. I na kruhovém objezdu u odbočky na Vesuv ty ukazatele matou. Když jsme stejnou cestou scházeli dolů, všimli jsme si, že tu kromě aut s nóbl smetánkou projíždí nahoru i rodinky, či starší auta, která po chvíli míří opět dolů. Nejsme jediní, koho ty cedule zmátly. I místní, kteří si sem chtějí udělat výlet, mají smůlu. Jsme celkem demotivovaní, jdeme tou samou odpadkovou ulicí dolů a Ondra si všimne, že u jednoho menšího pozemku, kde se staví, parkuje auto s českou poznávací značkou. Nějaký Čech tu asi buduje apartmány. Ondra byl nadšený, že jsme i tady narazili na Čecha. Já si ale říkám, že bych na takovéto místo na dovolenou asi nejela. Moře dost daleko a válet se u bazénu by se mi nechtělo. Natožpak mít tu třeba svatbu. To není vůbec náš styl.
Dojdeme opět na kruhový objezd a vydáme se kousek zpět, odbočíme na jinou cestu, kterou nám poradí Christian. Na obloze se honí mraky a pomalu začíná pršet. No nevadí. Objevili jsme se najednou mezi vinicemi. Připomnělo mi to trošku naši Moravu. Schovali jsme se před nejhorším deštěm pod jeden přístřešek, kde asi normálně sedí ochutnávači vín. Nedaleko uvnitř jedné restaurace jsme slyšeli skupinku lidí. My jsme si dali müsli tyčinku a posilnili se limonádou. Měli jsme hezký výhled na vinice. Posílala jsem foto Christianovi, ten nás navigoval, že máme jít dál. Jenže když jsme vystoupali výš, minuli jsme několik odboček a cestiček. Objevili jsme se u další brány, kde bydlel podle cedule nějaký chirurg. Poslala jsem fotku Christianovi a ten mi řekl, že jsme odbočili špatně. Ach jo. Tohle je horší než hledání kešky. Nakonec jsme se trošku zas vrátili a zabočili jsme do lesíka. Konečně se nám naskytnul stejný pohled, který mi posílal Christian přes Whatsapp.
Šli jsme dál, bohužel i tady bylo celkem dost odpadků. Přitom tu rostly krásně barevné kytičky. Ani jsem je nemohla pořádně vyfotit. Došli jsme k červené závoře. Chtěla jsem poslat Christianovi další fotku, ale bohužel jsem úplně ztratila signál. S mým milým jsme tedy uznali, že půjdeme dál, není tu moc jiná cesta, kterou bychom se mohli vydat. Procházeli jsme kolem ohořelých stromů. Musel tu být nedávno požár, borovice byly pěkně sežehlé. Zdálky jsme slyšely nějaké hlasy, asi z nějakého toho resortu. Vůbec bych se nedivila, kdyby ten požár zapříčinil někdo z té smetánky, která si sem jezdí užívat. Jak jsme kráčeli po lávové pěšině, vzdalovali jsme se civilizaci. Konečně jsme si mohli užívat přírody bez odpadků! Obloha sice byla zamračená, ale hlavně že nepršelo. Na mapě jsme cestu, po které jsme kráčeli, bohužel neměli. Ondra navrhnul, že bychom se mohli dostat k čárkované cestě, která již na mapy.cz byla značená. Sice jsme trošku změnili směr, ale říkali jsme si, že to nevadí, cestičkou se šlo pěkně. V dáli jsem najednou kousek vedle Vesuvu zahlédla obří blesk, a pak zahřmělo. Začínala jsem mít obavy, že bude bouřka. To by nám mohlo pěkně zkomplikovat naše plány. Ale pokračovali jsme dál. Krajina vypadala jak v nějakém postapokalyptickém filmu. Narazili jsme na potrhanou italskou vlajku, která vlála ve větru. Došli jsme na křižovatku několika cestiček, vydali jsme se tentokrát doleva do kopce, abychom se přiblížili Vesuvu. Jenže ouha, po pár set metrech se ona cesta začala vytrácet. Brodili jsme se čím dál tím větší džunglí. Šla jsem první a hledala tu nejschůdnější cestu. Bylo to ale náročné. Nakonec jsme museli i přelézat spadlé klády a trnité keře. Už nás to nebavilo.
Podívali jsme se na mapu a zjistili jsme, že jsme nedaleko té oficiální stezky, která byla značená na mapy.cz. Byla to ta samá cesta, na jejímž začátku stála zavřená brána. My jsme však byli výše nad ní, takže jsme měli šanci, že se na ni napojíme. Ondra řekl, že pokud k této cestě dojdeme a bude vypadat stejně divoce, tak to vzdáme a půjdeme nazpět. Zbývalo nám asi 200 metrů. Přitom to bylo nekonečné! Inu během prodírání se džunglí jsme měli fakt pomalé tempo. Najednou jsem v dálce uviděla něco bílého. Přiblížila jsem se k tomu a zjistila jsem, že to je zeď. Podívala jsem se za ni a sláva, narazili jsme na pěknou cestu. Přelezli jsme tedy oba dva tu zeď a vydali jsme se již po pohodlné štěrkové cestičce nahoru. Chystají se tu určitě udělat asfaltku. Byli jsme z toho rozladění, protože tu určitě bude stejná potěmkináda jako je ta již zpřístupněná cesta z druhé strany, kterou jsme právě jít nechtěli, abychom nepotkali tolik turistů.
To byla úleva. Sice jsme stoupali do kopce, ale už se šlo lehce. Bouřka nakonec ustala, za což jsme byli nesmírně rádi. Došli jsme na opuštěné parkoviště, kde ležely převrácené informační tabule. Pod námi se honily mraky. Někdy nám úplně zahalily cestu a všude kolem nás bylo bílo. Fotila jsem žluté a sytě růžové květy. Stoupali jsme výš a výš, ale žádnou jinou zkratkou jsme už raději nešli. Pořád jsme se drželi červené trasy. Občas jsme narazily na další popadané cedule a na stolečky a lavičky, které tu byly připravené pro turisty. Došli jsme až k druhému opuštěnému parkovišti, které leželo asi 2 kilometry od vrcholu. Byla tu meteostanice a taky malý domeček, u kterého jsme poprvé spatřili ceduli s informací, že je cesta zavřená. Jak vtipné. Dojdete až těsně k cíli, a až tam se dozvíte, že je cesta uzavřena. Tak jsme ten nápis ignorovali a šli jsme dál. Přece to teď nevzdáme! Navíc tu široko daleko nebyl vůbec nikdo.
Šli jsme už po užší cestičce, podél které vedlo dřevěné zábradlí. Připadalo mi, že to zábradlí tu není dlouho, bylo dost zachovalé. Na některých místech ale chybělo, nebo bylo popadané. Musel tu být asi někdy sesuv půdy. Měli jsme obavy, aby to tu šlo přejít, ale naštěstí jsme nenarazili na úsek, který by nešel překonat. Šli jsme spíš už jen podél vrstevnice, ne tolik do kopce. Pořád jsem si říkala, co asi na konci té cestičky bude, jak to bude u kráteru vypadat. Nakonec jsme došli k malé zavřené budce. Asi tu během dne někdo střeží, ale teď je to tu opuštěné. Obešli jsme tenký řetěz a před námi se zjevil kráter Vesuvu. Bylo přesně 18:52 hodin. Sláva, dokázali jsme to!! Měli jsme fakt velkou radost, že se nám povedlo i přes všechny nesnáze sem nahoru dorazit. Když bychom to vzdali někde na půli cesty, tak bych už nikomu nemohla říci, že jsem byla na Vesuvu. Mohla bych říci jen, že jsem byla u něj, nebo pod ním… Ondra mi říkal, že se prý dělají prohlídky i dole uvnitř v kráteru, ale prý tam musí mít člověk průvodce. No mě by tam asi nikdo nedostal. Stačilo mi jen nahlédnout dolů přes okraj. Spatřili jsme několik bílých mraků, které proudily z okolních skal. Zjistili jsme, že se nejedná o mraky z oblohy (nad Vesuvem bylo v tu dobu už jasno), ale že to jsou výpary různých plynů. Šli jsme podél kráteru a občas jsme cítili síru. Bylo to zvláštní, sopka sice spí, ale i tak o sobě dává vědět.
Měli jsme trochu hlad, ale na to, abychom se tu zastavili a něco pojedli, nebyl čas. Navíc tu nahoře celkem foukalo. Sluníčko pomalu zapadalo a nám bylo jasné, že za hodinu bude tma. V dáli jsme viděli Neapol a přilehlá města. Zahlédli jsme také v moři ostrovy Ischia a Capri. Dole všude, kam jsme se podívali, stály domy. I vysoko v okolních horách žili lidi. Žasli jsme nad tím, jak se sem všichni mohou vejít a kde tu všichni pracují. Oproti Neapoli a okolí je v Čechách tedy daleko menší zalidnění, máme daleko víc zelených ploch. Tahle z výšky to vypadalo nádherně, ale když jsme si vzpomněli, jaký je v těch městech hrozný nepořádek.. Byli jsme tak rádi, že jsme daleko od toho ruchu a stresu. Já jsem si užívala, že tu není ani živáčka. Půda byla udusaná od všech těch bot, které tudy během dne prošly. Minuli jsme další zavřenou boudu, kde se nejspíš prodávalo během dne předražené občerstvení a suvenýry. Z terasy byl úchvatný pohled do dáli. My jsme se jen pokochali a šli jsme dál.
Rozhodli jsme se sejít dolů tou známou turistickou cestou. Z parkoviště vedla totiž asfaltka až do městečka Ercolano. Nechtěli jsme riskovat bloudění po nezpevněných cestách, když jsme měli tmu na krku. V dálce jsme v údolí zahlédli černou lávu, která jím protékala v roce 1944, když sopka naposledy vybouchla. Je to dokonce značené na našich mapách, aspoň v něčem se shodnou s realitou. Došli jsme po cestičce dolů k hlavní bráně, jenže tady byly turnikety a plot. Co teď? Ten plot byl dost vysoký. Nikdo tu nehlídal. Jak zvláštní. Vydali jsme se podél drátěného plůtku směrem k malé restauraci a doufali, že někde najdeme únikovou cestu. Naštěstí jsme si všimli, že v jednom místě je díra. Nebyla až tak veliká, ale stačila na to, abychom se jí mohli v pohodě protáhnout. Byli jsme tedy zachráněni. Ufff, to jsme měli ale štěstí! Říkali jsme si, že to je pěkný nesmysl to tu zavírat, když třeba někdo ještě zůstane nahoře. Asi jsme nebyli první a ani poslední, kteří tuto díru využili.
Až když jsme procházeli kolem obrovského parkoviště s ukazateli, kde mají parkovat busy, auta a kudy mají chodit chodci, všimli jsme si nápisu „ticket“. Takže pro to, aby člověk mohl spatřit kráter Vesuvu, musí zaplatit ještě 10 EUR. To byla pro nás novinka. Byli jsme z toho trochu rozčarovaní. Už na parkovišti se opět objevila říše odpadků. Kdyby to tu aspoň pořádně vyčistili, když se jedná o národní park… Po asfaltce dolů se šlo fajn, dělali jsme velké kroky. Potkali jsme konečně jednoho člověka, cyklistu, který supěl nahoru. Dobrý trénink! V chůzi jsme snědli housku se salámem. Asi za další 3 kilometry jsme potkali motorkáře. Pomalu se stmívalo a v dáli se rozsvěcovala Neapol. Cesta se nám zdála nekonečná, zvláště když jsme se dívali každou chvíli na mapu…Cyklista najednou prosvištěl kolem nás dolů, za pár minut nato projel i motorkář. Trochu jsem jim záviděla, že mají kolečka. Sice nám ta cesta ubíhala rychleji, ale z asfaltu mě začaly bolet nohy. Jenže v téhle divočině jediný dopravní prostředek byly právě naše nohy.
Prošli jsme kolem observatoře, pak jsme narazili na první restaurace. Několik italských párů se sem vyjelo podívat na vyhlídku na města. Odpadků bohužel přibývalo. Museli jsme jít podél cesty, která jimi byla lemovaná. Ale pořád to byl asi slabší odvar Neapole. Byli jsme rádi, když se objevila i pouliční světla. Aspoň nás lépe viděla projíždějící auta. Šli jsme pořád celkem rychlým tempem. Náš cíl bylo Ercolano. Chtěli jsme dorazit na nádraží, odkud bychom jeli do Boscotrecase. Jenže když jsme ve 21:45 hodin přišli úplně zmožení na to nádraží, zjistili jsme, že žádný vlak už nejede. Ach jo. 🙁 To je zrada! V tak obřím městě nejezdí takhle večer vlak? A jak tedy jezdí všichni ti lidé, kteří tu chodí pařit? Bylo to absurdní. Napadlo mě zavolat našemu hostiteli Christianovi a zeptat se ho na to. S Christianem jsem si psala ještě pár kilometrů před Ercolanem, líčila jsem mu, kde jsme. On mi napsal, že jsme blázni. 😀 I on se podíval na internet a zjistil, že žádný vlak nám už nejede. Byl ale tak hodný, že zavolal své mamce a domluvil nám, že pro nás zajede přímo na nádraží do Ercolana. Byla to naše záchrana. Vlastně bychom si ani nemohli pořádně vzít taxíka. Sice tu parkovalo asi osm aut taxislužby, ale nikdo v nich neseděl, ani na nich nebylo žádné číslo, které by se dalo zavolat.
Sedli jsme si chvíli na lavičku, ale pak jsme se zas zvedli, aby nás Christianova maminka viděla, až bude přijíždět. Začala mě dost bolet hlava. Aspoň jsem si zula boty a masírovala si nohy. Mám několik puchýřů a už to dost bolí, když chodím. Inu nejhorší je se zastavit. Pak už to člověk těžko rozchází. Čekali jsme a říkali jsme si, že bychom to určitě do Boscotrecase už pěšky nedali. Vždyť to bylo ještě dalších asi dvacet kilometrů! Pořád jsme vyhlíželi to auto, které pro nás mělo přijet. Nakonec když přijelo, tak z něj vyskákali tři lidi. Byli jsme trochu v šoku, ale naskládali jsme se do něj a hurá zpátky do Boscotrecase. Mezi Ercolanem a Boscotrecasem je dokonce na dálnici mýtná brána. Ou jé! Ti si tedy kvůli nám zajeli. Moc jsme jim poděkovali. Říkali jsme si s Ondrou, že jim musíme nechat pak nějaký bakšiš, až budeme odjíždět. S maminkou a asi její dcerou, které se mnou seděly na zadních sedačkách, jsme se bavily přes google překladač. Ptaly se mě, jak jsme šli na Vesuv, jaké to tam bylo… chtěly vědět všechno. Ale šlo obtížně jim něco vysvětlovat, když oni neuměly anglicky a já italsky. Domluvily jsme se, že příští den si předáme v 9:30 hodin ráno klíče od bytu.
Když jsme dorazili s Ondrou na ubytování, bylo skoro 23 hodin. Dali jsme si oba sprchu, uvařili si těstoviny. Pojedli jsme je s pestem, sýrem a s vínem a zalehli jsme. Bolelo nás úplně všechno, ale hřálo nás na srdci, že jsme to dali. Měli jsme v nohách ten den 32,6 kilometrů. Přitom úplně ráno jsem si nedokázala představit, že někam polezu. Později dopoledne už jsem však měla větší kuráž. 🙂
Díra v plotě bude samozřejmě naším tajemstvím. Věříme, že někomu ještě určitě pomůže. Kdo hledá, určitě najde. 🙂