Těším se, až budeme teď chvíli doma dopočívat a nikam nejezdit. Ale na horách to bylo prima a přestože je i u nás sníh, tak jsme se včera večer radovali předčasně, protože teď k večeru začlo pršet. Chtěli jsme dnes s kamarádem na sáňky, protože jsem konečně našla někoho, kdo taky jezdí se svým miminkem na saních, ale bohužel do odpoledne ten sníh na místě 15 minut jízdy autem od nás už roztál. Tak jsme dali radši procházku s kočárkem.
Bylo to strašně kraťoulinký, vlastně jen necelé dva dny, ale aspoň si toho, co jsme zažili, budeme hodně vážit a budeme na to s láskou vzpomínat. Pořád mi nejde na rozum, že lidi (hodně lidí, co znám), kteří bydlí na horách, nemají rádi zimu a zimní sporty, kdežto ti, kteří žijí ve městě, po tom často prahnou. V neděli jsem se po třech letech postavila na sjezdovku a užila jsem si aspoň půl dne lyžování. S kamarádkou, která na lyžích už taky dlouho nestála, jsme sjely snad skoro všechny sjezdovky na Ještědu. Teda jen ty, které byly v provozu. Začaly jsme s lyžováním hned ráno, těšila jsem se na manšestr, ale ten se bohužel nekonal. Povrch sjezdovek byl spíš takový jako by tam čerstvě nasněžilo, ale to mi vlastně ani tolik nevadilo. Jen s postupujícím časem se to horšilo a my najížděly na čím dál tím víc ledových jazyků. Ale to se týkalo hlavně bočních dvou sjezdovek, kde to bylo dost zledovatělé. Nejlíp se mi jezdilo na jedničce a jedna á. 🙂 Tak jsme si to užily a pěkně jsme si popovídaly, což jsem uvítala, protože moje stará kolena už potřebují pauzičky.. 😀
Tatínkové zvládli společné hlídání v pohodě. Potom nás vyzvedli odpoledne dole u sjezdovek. Chvilku jsme ještě společně pobyli v Liberci doma u kamarádky, ale pak jsme se vydali ještě výš směr Jizerské hory, Bedřichov. Akorát zde končila Jizerská padesátka, tak jsme potkali několik odjíždějících autobusů. Už to tam balili, ale i tak bylo dost náročné projíždět mezi tolika lidmi, kteří proudili podél silnice. Měli jsme s sebou i sněhové řetězy, ale nakonec jsme je nenasadili a zvládli jsme to bez nich. Sněhu bylo teda poslední dva, tři kilometry na silnici požehnaně, ale už máme nějaký ten trénink od nás z domova. Stihli jsme s naší maličkou ještě sáňkování a podívali jsme se k rozhledně Královka, u které jsem byla rozčarovaná, jak „zpychla“. Když jsme byli malí, chodili jsme sem na výlety, byla to taková skromná rozhledna a teď k ní přistavili cosi příšerného, co se tváří hrozně snobácky. Jsme rádi, že aspoň některé chalupy si drží pořád stejný vzhled a vypadají jak z pohádky, např. Prezidentská chata.
Noc byla dost příšerná, protože se naše maličká každou chvilku budila a každou chvilku plakala, ale už to tak má skoro týden, tak možná to budou zuby. Ale jen možná… Ráno jsme si dali výtečnou snídani, nejlepší byl mléčný milkshake, který bych snad mohla pít každý den, kdybych mohla. 😀 Pak jsme šli zas sáňkovat, respektive šli jsme na procházku se sáňkami po pěší zóně. Z kopce dolů jsem jela jen jednou. Podél vedla běžkařská trasa, tak jsem se trochu bála, aby nás nesrazil nějaký běžkař. Poblíž ale žádný jiný kopec na sáňkování nebyl. Překvapilo mě, jak vedla cesta prudce dolů, nechtěla jsem dojet až k přehradě Josefův důl, tak jsem brzdila tak v půli cesty, co mi síly stačily. Ale hlavně že se to naší dcerce líbilo. 🙂 Naštěstí jsme se nepřekotily. Připadala jsem si jako v pohádce. Byla to nádherná procházka. Takovou zimu, když je vše pocukrované sněhem, zbožňuju. Chtěla bych ještě zpátky, ale asi už nebudu mít možnost. Tak jen musím doufat, že i ta další zima bude s pořádnou sněhovou nadílkou..
