Po čem se mi bude stýskat z Madeiry?
- po oranžových všudypřítomných „kolibřících“(strelíciích)
- po jedenáctém patře a výhledu z něj na široširý oceán
- po tancování swingu před bazénem
- po vínových dýcháncích ve čtyřech na balkónu, které končily pozdě v noci
- po kočičí bandě u levády nad hotelem
- po černé přítulné kočičce Bertičce
- po hořkoslané chuti oceánu
- po obrovských vlnách tříštících se o skalnatá pobřeží
- po rybách, které jsme konzumovali úplně každou večeři
- po neskutečně výtečných večeřích i snídaních, kde jsem si připadala jako v ráji
- po západu slunce, po tom obrovském žáru, který se s námi ne a ne na konci dne rozloučit
- po našem průvodci a botanikovi Martinovi a po jeho vtípcích
- po uklidňující zelené divočině, kterou jsme procházeli, když jsme šli podél levády
- po koupání ve skalních jezírkách v Porto Moniz
- po tom, jak nechtěl můj milý stoupnout na skleněnou plošinu na mysu Cabo Girao a já tam musela vstoupit, protože jen tam mi neposedný vítr nezvedal sukni 😀
- po ohleduplných řidičích
- po nejsilnější ponche u madeirské babičky
- po koupelích v krásně dlouhé vaně
- po letních teplotách, které dosahovaly 29°C
- po propastech, tunelech a rozeklaných horách na stezce vedoucí na Pico Ruivo, nejvyšší horu Madeiry
- po květinách, jejich barvách..při pohledu na ně se mi vždycky zvedla nálada
- po letišti, kde přistávat je trochu adrenalin, hlavně ten první pohled z okénka letadla na ten ponton stál fakt za to 😀
- po rybkách v oceánu, hlavně po té zelenomodré, kterou si doteď vybavuju
.. ještě jsem na spoustu věcí zapomněla, tak je sem kdyžtak dopíšu, až si zas na něco vzpomenu..
