Křemešník – Vše o kočkách a nejen o nich

Už je to víc jak měsíc, co jsme byli na prodlouženém víkendu v Proseči pod Křemešníkem.

Užili jsme si krásného babího léta.

Pamatuju si, jak jsme se v sobotu odpoledne rozhodli spontánně vyběhnout na Křemešník. Jelikož jsme měli snídaně i večeře, připadali jsme si dost nacpaní. Vlastně to byl můj nápad jít si zaběhat, což je fakt nezvyk. 😀 Jenže můj milý se toho hned chytil, a tak bylo rozhodnuto. Samozřejmě, že se mi po deseti minutách tento nápad nezdál tak prima jako v pohodlí našeho penzionu. Cesta vedla samozřejmě do kopce. 🙂 Nejdřív po louce, pak lesem. Ale nevzdávala jsem to. Těšila jsem se na to, až vylezu na rozhlednu.

Jaké zklamání pro nás pro oba bylo, když jsme doběhli k rozhledně asi v 16:20 a zjistili jsme, že je zavřená. A to měla na ceduli napsáno, že má mít v září do 17 hodin… Volali jsme na různá čísla na tabuli marně.

Malou náplastí na naše zklamání byla nalezená keš poblíž.

Když jsem se v místní restauraci ptala, jako to, že je rozhledna zavřená, řekli mi, že neví, že s rozhlednou nemají nic společného. Prohlídku interiéru kostela jsme už nestihli, ale aspoň jsme to tam prozkoumali zvenku.

Narazili jsme tu na víc běžců a dokonce jsem zjistila, že existuje web, který se věnuje běhům a dalším výstupům bez pomoci jakýchkoliv podpůrných prostředků na různé české hory.

Prohlédli jsme si ještě opuštěnou lyžařskou lanovku, křížovou cestu a hurá zpátky běh dolů, abychom stihli večeři. Dolů se běželo ještě snad hůr, protože jsme museli dávat pozor, abychom si nenabili čumáky. A jelikož obří louka v cílové rovince(nebo spíš kopečku) přímo sváděla k tomu, aby si člověk na ní lehl, posledních pár desítek metrů jsem využila k válení sudů. Nu zjistila jsem, že tak po 20-30 metrech válení se mi pekelně točí hlava a že jsem si přimačkla žaludek. Nevěděla jsem, kde je nahoře a kde dole. Ale jinak to nemělo chybu. ,-)