Než se mi vybije baterka, tak bych ráda přidala pár fotek a komentář ke katedrále v Kolíně nad Rýnem. Začínám sice odzadu, ale toto byl můj nejlešpí zážitek z celého výletu. Bez katedrály sv Petra by Kolín nad Rýnem nebyl vůbec nic. Stavba je na seznamu UNESCO. Snad každému Čechovi se vybaví Katedrála sv. Víta v Praze. Je 157 metrů vysoká, takže o víc jak třetinu vyšší než sv. Vít. Ten nemá ani 100 metrů.
Katedrála je lehce dostupná i pro ty, kteří v Kolíně jen přestupují a mají omezený čas. Nachází se totiž co by kamenem dohodil kousíček od nádraží. Jak jsem vylezla z nádraží, zaujal mě mužík hrající na flétnu a do toho nohama ještě nějak břinkal na činely. Ta hudba se rozléhala široko daleko. Působila na mě radostně. Pak jsem ho ještě jednou potkala v centru města.
Pohled vzhůru.. katedrálu neustále opravují a restaurují, čistí a udržují, což je moc dobře.
Nádherný portál
Fotka dost tmavá, ale upravovat se mi ji nechce. Ona v katedrále tma dost byla, tak proč to prosvětlovat.
Katedrála je významná také tím, že se tu nachází schránka ostatků Tří králů. Mělo by to být v této Kapli svatých Ostatků.
Počasí bylo zpočátku nic moc, nepršelo, ale zataženo a docela studený vítr.
Přiznám se, že jsem hned na věž nelezla. Netušila jsem totiž, že je přístupná. Bloumala jsem tedy městem a prohlížela si další památky, postupně pršelo a zase přestávalo. Nakonec vysvitlo sluníčko. Chtěla jsem se ještě na něco zeptat v infocentru, a tak jsem musela zase ke katedrále(infocentrum sídlí před ní). No a tehdá jsem zjistila, že se může nahoru na věž. A že vstupné je směšné oproti našemu vstupnému na Hradě.
Takže hurá nahoru!
Měla jsem štěstí sluníčko zrovna vykouklo a krásně prosvětlovalo katedrálu.
Cesta to byla namahavá, odpočinula jsem si poprvé až nahoře u zvonice. Dál následovalo další schodiště, které by možná lidem, kteří se bojí výšek, nedělalo dobře. Bylo ale kovové, takže snad bytelné. Chlapeček předem mnou se bál a slyšela jsem, jak ho tatínek utěšuje. Já jsem měla taky trochu strach, ale zároveň to bylo ohromně vzrušující. Takže tatínek dodával kuráž i mně 🙂
A jak jsem se cítila nahoře? Skvěle! Vítr teda dost foukal, ale zároveň nás osvětlovalo sluníčko. Měla jsme pocit, že si na něj mohu šáhnout, jak bylo blízko. Byl to svěží pocit. Vždycky se ráda dívám na města odněkud shora. Člověk pak dostane úplně jiný názor/obrázek na město. Byla jsem tak nadšená, že jsem to nahoře obešla hned třikrát dokolečka.
Pohled na město a řeku Rýn
Dala jsem to i s báglem a kabelkou, výstup nahoru byl pro mě tělocvik a bolela mě z batohu záda, ale vůbec nelituju 🙂
Nahoře jsem potkala milýho chlapíka, kterž mi říkal, že pochází z Thajska. Vypadal ale jako Číňan. Ten mě nahoře vyblejsknul.
Hlavně nepsat na zeď. Lidi to vůbec nedodržovali. Přede mou při sestupu byla jedna dívka, která měla panickou hrůzu z těch schodů. Její kamarád si z ní dělal pořád legraci a povzbuzovali ji, že to dá. Ona mu říkala, že už nikdy na nic takového nepoleze 😀 Pak přede mnou šel tak tříletý chlapeček a ten teda mašíroval pěkně. Z točitých schodů se mi motala trošku hlava.
Pohled na Dom při západu slunce. Šla jsem podél druhého břehu a pozorovala, jak se město halí do tmy.
Téda! Těch fotek je nakonec celkem dost. Asi je to tím, že jsem se do katedrály prostě zamilovala. Jsem velmi ráda, že mě to nakonec trklo a vylezla jsem nahoru. Jinak bych neměla fakt ponětí, že se tam dá vylezt. Všechno je o náhodách.