Ještě jsem tu nepsala o svém sólo výletu, který jsem podnikla ke konci loňského roku. To jsme byli a Lipně a užívali si báječné netradiční ubytování. Můj milý byl bohužel upoután ke klávesnici notebooku, tak mi nezbývalo než se vypravit na výlet sama. Musím říct, že tato vycházka byla velmi plodná, co se týče úlovků kešek. Našla jsem jich ten den hned 5! Celá trasa byla dlouhá asi 15 kilometrů, ale zezačátku jsem ani netušila, jak daleko dojdu. Hnala mě jen vidina těch kešek. Možná i díky tomu jsem se vyškrábala až na špičku Medvědí hory, která má neuvěřitelných 934 m.n.m. Fotky berte s rezervou, jsou nearanžované a neupravované. Ten den nesvítilo sluníčko, bylo pod mrakem a občas i sprchlo.
Kolem podivného duhového stvoření na lipenské pláži jsem se vydala po cyklostezce podél jezera až k hrázi u vodní elektrárny. Škoda, že ten den měli v muzeu zrovna zavřeno.
Toto je výhled z prvního místa, kde jsem nalezla kešku.
Přešla jsem hráz a hned za ní v malém lesíku na mě číhala druhá keška.
Zajímavě napíchlá houba kousek před odbočkou k Poustevně…
Lákalo mě to zajít i k poustevně, nu i tam se někde měla schovávat keška. Cesta přes kameny byla náročná, neboť na nich ležel ještě zmrzlý led.
A pak mě čekal těžký úkol najít mezi tolika šutry správný úkryt. Asi po dvaceti minutách se nakonec zadařilo.
To je ona poustevna. Váže se k tomuto místu i pověst o nešťastné lásce…
Mě teda fascinuje, jak někdo mohl v takovéhle štěrbině žít….
Vrátila jsem se zpátky na odbočku a vystoupala dál směrem na Čertovo kopyto a k Cikánskému hradu.
„sendivič“
druhý „sendvič“
I tady se skrývala keška. Naštěstí jsem nemusela nikam šplhat, to bych asi nedala. Nikoho jsem po cestě nepotkala, což bylo fajn, ale zároveň by tu nebyl nikdo, kdo by mě zachránil. I tady se po chvilce hledání zadařilo. Chůze mezi šutry byla náročná, tak jsem váhala, zda pokračovat dál..
jeden z pokladů….
Po chvíli se ale cesta zlepšila a mně se naskytnul brzy krásný výhled na Lipno a okolní kopečky.
A teď přichází to nejlepší na konec. Vrcholová fotka! 😀
Takže vidíte, že vrchol je celkem dost zarostlý…. Má to ale i tak svoje kouzlo. Těsně pod vrcholem se skrývala opět keška. Tentokrát fakt obřích rozměrů. Bylo mi líti, že skoro nic neobsahovala. Kdybych měla s sebou něco, co bych do ní mohla dát, hned by měla krabice aspoň trochu nádech pokladu.
Sedla jsem si na šutr a kochala se výhledem na protější kopečky, které nejspíš už patřily Rakousku. Sluníčko pomalu zapadalo za mraky. Vytáhla jsem svůj oblíbený netopýří hrníček a nalila si čaj z termosky. Brzy se začne stmívat, takže je čas se pomalu vydat na zpáteční cestu… Tam nahoře bylo ale krásně ticho. Člověk měl skoro pocit, že je jediný na světě. 😀
Při zpáteční cestě jsem si dole všimla, že hned pod lipenskou hrází je postavené hřiště. To mě fascinuje. Co kdyby se ta hráz protrhla? To by asi nedopadlo dobře, kdyby se na něm zrovna odehrával nějaký zápas..
Se soumrakem se přikradla mlha….
Poslední paprsky slunce v roce 2022… Tak sbohem a na viděnou v roce 2023!