628 kilometrů. Tolik jsem dneska ujela Fábinou a nejsem úplně tak unavená, jak jsem čekala. Bad Salzuflen je dost daleko, ale po německých dálnicích cesta ubíhá rychle. Teda rychle, pokud netrnete hrůzou, že vám do Česka nevystačí benzín. Posledních 60 kilometrů před hranicemi jsem fakt byla nervózní. Nehledě na to, že jsme jeli spousty tunely, takže ani nevím, kde bych v případě nouze, když mi to chcípne, zastavila. Náš cíl byl v pátek Bad Salzuflen, lázeňské městečko, odkud pochází Katha. V sobotu se stala naším cílem víska Bergkirchen, kam jsme byli pozvání na netradiční německo-chilskou hippie svatbu. Vlastně se tomu ani nedá říkát vesnice, protože kostel v Bergkirchenu stál úplně o samotě v malém údolí u lesa.
Rozhodli jsme se jít stylově jako hippies pěšky s tím, že se snad na zpáteční cestě k někomu přidáme do auta.
Cesta to nebyla lehká, bylo dusno a vedro, ale jakmile jsme odbočili ze silnice, hned jsme si začali užívat přírody.
Větrné elektrárny jsme potkávali na cestě bohužel pořád, moc se nám nelíbí, ale od kostela v Bergkirchenu naštěstí vidět nebyly.
Všude samý bodlák 🙂
Po hodině a půl se konečně před námi vynořil kostel v Bergirchenu.. V popředí je přerostlý hrách. Říkali jsme si, že je ho škoda.
Místo to bylo úplně na kraji světa, ale vlastně to bylo velkou výhodou. Katha mi vysvětlila, že kousek odtud vyrůstala a že se v tomto kostele vdávala už její maminka.
Během těch tří dní jsme se podívali nejen do Bergirchenu, ale prochlédli jsme si i Bad Salzuflen a vetšinu pátku jsme strávili i v mém Magdeburgu, který byl po cestě. I cesta je totiž cíl. Snad najdu brzy čas na nový článek, který dám na svůj magdeburský blog. Kéž by..