Ty bláho, už dlouho se mi nestalo, že jsem se ocitla v situaci, kdy nevím, kolik je vlastně hodin. Je možný, že jsem ujela od včerejška takovou vzdálenost, že tu máme jinej čas než v Česku? Na mobilu se mi ukázalo 21 hodin, zatímco na notebooku mám 20.00. Až internet mi v tom udělal jasno. Našla jsem si časová pásma a ejhle. Opravdu tu mají už o hodinu pozdějš než u nás. Jsem v Rumunsku, těsně u hranic ve městě Oradea. Dnes jsem o tomto městě slyšela poprvé. Připadám si jak na konci světa, přitom zítra mě čeká další cesta, která může vést snad už jen do středu země. Ošklivé komunistické domy, špinavé paneláky, ale na druhou stranu krásné divadlo, starobylé budovy, pěkná restaurace a královský hotel. Pak taky otravní lidi a cikáni, děravé silnice, rovina, skládky, továrny a staré vozy. Jako by se tu zastavil čas. A to jsme prosím na začátku této země. Bolí mě celé tělo a hlava tíží, půjdu si lehnout. Včera jsem jela poprvé na dálnici, žádný štráchy. Připadám si, jako kdybych posilovala dva dny ruce v posilce. Stačí jezdit autem a budete namakaní. Zatím to jde, i mám pocit, že jsem jistější v řazení. Nesnáším náklaďáky a nesnáším zařazování do pruhu. Když zavřu oči, vidím dálnici… Chudáci kamioňáci, ti asi nic jiného nevidí, i když přijdou po x týdnech domů za rodinou. Teď s nimi soucítím.
z deviantart.com od Raneem90