Víkend byl ve znamení běhu a návštěv. Tentokrát jsem se neúčastnila závodu na naší milé vesnici, ale můj milý zatoužil raději běžet půlmaraton v Praze. Přihlásila jsem se tedy aspoň jako dobrovolník na pozici, která byla pro mě zpočátku velká neznámá. Zpětně to ale hodnotím jako zajímavou zkušenost. Počasí bylo tak akorát, chladněji, ale ne úplně velká zima a občas drobný deštík a trochu vítr. Svůj čas, který si můj milý stanovil, bohužel nezaběhl, ale má letos ještě dvě příležitosti na půlmaratonech ve Varech a v Ústí. Stejně má můj velký obdiv, protože na tom asfaltu bych měla fakt brzy kyčle a kolena v háji. Navíc kdo by si dal dva dny před závodem ještě cvičně 17 kilometrů jako on?
Můj dobrovolnický úkol byla tentokrát podpora elitního běžce po doběhu. Jednalo se o jedinečnou příležitost poznat jednak zákulisí závodu, ale hlavně setkat se tváří v tvář s těmi nejlepšími z nejlepších. Bylo to milé poznat „svoji“ svěřenkyni z Keni, na kterou jsem dozírala téměř tři hodiny. Většina lidí/běžců totiž nemá téměř šanci ty nejrychlejší ani vidět. Když stojí na stupních vítězů, tak ještě spousta závodníků teprve dobíhá. Nu a já jsem měla příležitost si s jednou z nich promluvit. Byla to moc milá dívka, která na mě působila skromně a přátelsky. V Praze běžela poprvé. Však je to začínající nadějný talent, který teprve rozkvétá. Za jejími výsledky stojí obrovské úsilí a dřina. Myslím si, že spousta lidí bere závodníky z Afriky na lehkou váhu, že je podceňuje a myslí si, že nemusí nic dělat, protože to mají prostě v krvi… ale tito lidé, mají většinou jen jednu jedinou šanci se někde prosadit. Pokud neuspějí, tak letí domů a kariéra pro ně může rychle skončit. Češi si neuvědomují, jaký dar mají, protože si ten závod mohou kdykoliv zopakovat. Pořád si na něco stěžují… sama jsem to slyšela, když jsem si zpětně přehrávala rozhovor s českými běžci. Ale pro ty nejrychlejší z Afriky je to většinou jen jediná příležitost, neznají výmluvy. Pokud neuspějí, stojí za nimi dalších x úspěšných závodnic, nebo závodníků, kteří se třesou na jejich místo. Takže jsem ráda, že jsem tu milou dívku potkala a že se mi podařilo s ní navázat malinkaté přátelství. Máme spolu fotku a vyměnily jsme si čísla. Třeba se někdy ještě potkáme… třeba ještě někdy zavítá do Česka… a nebo taky ne. Každopádně přeju mé milé přítelkyni hodně radosti a málo bolesti. 🙂
Neděle byla taky krásná navzdory psí zimě. Děda mi vypěstoval rajčátka, byli jsme po dlouhé době na obědě v restauraci, užili si dvě kafíčka se svými nejbližšími… ale jsem stejně unavená… z nočních rejů Rozárky… z práce. Už se těším na velikonoční volno. Až podnikneme pár výletů… to bude příjemná změna.
Proč ty kapky proboha nezabíraj? XDDDDD Asi se z té kočky brzy zblázníme.! Jakože fakt!