Nesmím se těšit, nesmím se těšit, prostě se vůbec netěším. Dva dny bez práce jsou fuč, strach z návštěvy zubaře je taky fuč, jen velký kráter mi zůstal v puse a nic víc. Nezbývá než škrtat a přetrpět osm dní v práci. Tabulka už je z víc jak z poloviny zaplněná. Asi budu muset přidělat další A4, protože půlka září nebude na stopro stačit. Ale osm dní, těch blbejch osmí dní se ještě musíme trápit.
Poslední dva dny v Brně byly jak ve snu. Úžasné jídlo, koupání na přehradě, letní vedro, nákup ve zlevněnce a následné testování delikates na nejbližší lavičce v Lužánkách. Nejbližší proto, že dál už jsem tu tašku nemohla odtáhnout. Není nic lepšího než těsně po nákupu otevřít pár potravin a udělat si přímo na ulici zkoušecí dýchánek. Radost z nákupu je obrovská nejen proto, že máme zásoby na svou dalekou cestu na sever, ale i proto že se nám podařilo objevit pár neznámých i známých potravin. Tak proč čekat a proč si jich pár hned neotevřít a neužít?
Kočka v zárkytu se vůbec netěší, jen vyčkává, jestli jí náhodou něco neproletí pod nosem. Problém je, že my dva jsme obrovští smolaři, takže bychom se taky nemuseli ničeho nikdy dočkat.
