Žiju a to je hlavní. Před tím, než se vrhnu do nemilých povinností, které jsem tak trochu odkládala na last minute, věnuju pár minut svému blogu. Na poslední víkend vážně nezapomenu. A myslím to smrtelně vážně. Proč asi? Protože jsem si sahla na dno svých sil, překonala hranice a posunula limity zas někam dál.. o velký kusanec dál. Ale začnu od pátku.
V pátek jsem prožila pohodový den s kámoškou v bazénu. Cítila jsem se jako v jiném století, tak to tam na mě působilo.. Možná jako za časů, když staří Římané chodili odpočívat do svých lázní. Já jsem tam tedy tak úplně neodpočívala, ale nemohu říct, že bych se unavila. Jinak nevím, jak bych zvládla pak to, co přišlo o den později. Pak jsme si užily snění na koncertě Pražského filmového orchestru, kde hráli melodie z Pána prstenů, Kingkonga a ještě nějakých dalších filmů. Mně se nejvíc líbil Pán prstenů. Zvláštní bylo pozorovat hráče i dirigenta. Jednalo se totoiž o generální zkoušku, takže dirigent do hraní často mluvil a někdy skladbu zničehonic přerušil a určitá část se musela zopakovat. Zajímavé nakouknutí pod pokličku přípravy koncertu.
Doma jsem si moc nepobyla, protože už v půl třetí mi odjížděl autobus do Plzně. A odtamtud jsme jeli do hory. Ne jen tak ledajakých hor. Jednalo se o Vysoké Taury. Společnost mi dělali dva Vaškové. Popis všeho, co jsem tam zažila by mně asi sebral všechen čas do konce dneška, a tak to tak nějak shrnu. Projížděli jsme Německem, a pak Rakouskem. Nejvíc se mi líbilo pozorovat, jak pomalu přibývá sníh.. a taky rakouské vesničky s pohádkovými domky a s nazdobenými svítícími výlohami. První noc dobrodrůžo a spaní na parkovišti, poprvé jsem spala „na sněhu“.. respektive sníh nebyl tak úplně pod stanem, ale všude okolo. A zem byla určitě zmrzlá. Druhý den byl nejvíc vyčerpávající. To, že jsme šli zpočátku rychle, neznamenalo, že dorazíme na chatu na hoře brzy. Asi ve 3/4 cesty se změnil terén o dost k horšímu(rozuměj do mega kopců). A i když jsem si nazula sněžnice, nebylo to moc ideální. Jednak mě tížil batoh na zádech, druhak jsem měla starší typ sněžnic bez bodců. Ale nebyla jsem v tom sama. Druhý V. měl totiž taky ty samé sněžnice. Síly mi pomalu s výškou ubývaly, pauzy přibývaly. Teplota se střídala každou chvilku, takže jsem taky podle toho odhazovala a nasazovala vrstvy. A vítr začal čím dál tím víc foukat. Od zamrzlého jezerea s padajícími kameny jsem si to přestala užívat. Šli jsme pořád nahoru, já už co deste kroků pauza, a ta mizerná chata nikde. Za každým kopcem, za každou sněhovou dunou jsem ji čekala. Prosila, aby se už objevila. Nicméně na sebe nechala dóóóóóst dlouho čekat. Už jsme mysleli, že jdeme blbě, když nám Rakušané na tuleních pásech řekli, že jdem dobře, akorát že se to musí obcházet obloukem, neb je to jistější a „mírnější“ cesta. Všichni na oné chatě, kde jsme nakonec uprosili majitelku, aby nás nechala přespat v „lágru“, tvrdili, že to se sněžnicemi není vůbec jednouché. A i 2xV uznali, že na začátek tahle túra rozhodně není žádný med. A tak mě pochválili , že jsem to zvládla. Jenže.. co bych jinak asi měla dělat? Zůstat někde v půli kopce ležet a nezvednout se? Počkat, až mě někdo vynese? To bych asi do té doby zmrzla. A tak jsem to s pomocí pauz, čaje a Deli dala. Bolelo to, bolelo mě celé tělo a ještě teď mě bolí každá druhá kůstka v těle. A teď jsem ráda, že nemusím chodit nikam do kopce 🙂 Ten den jsme zdolali víc jak 1600 m.n.m.! Začali jsme ráno na 900 m.n.m. a skončili na 2 600 m.n.m., kde stála uprostřed ničeho chata. Chatička to byla roztomilá, uprostřed ničeho, v pustině u vrcholu hory, s výhledem na dalších x „kopečků“ jako je Großervenediger a Großergeiger. Mně se osobně líbí víc Großergeiger. Na ty „kopce“ jsme se nevydali, ani nikam jinam, protože už nebyl čas, síly a většina cest tam vedla přes ledovec, což jsme se báli. Tam se už musí člověk navázat. A nedej bože, že někdo z party spadne do trhliny.. O tom mi Vašek vyprávěl hrůzné věci. Takže po ledovci ani jít netoužím. Druhá noc ten v teplíčku na chatě na matracích na chodbě.. no a další den zas zpátky dolů. Je to o hodně snazší, za což jsem ráda. Několikrát hodím šipku do sněhu, jednou se dokonce rozjíždím z kopce dolů. Ano, i po sněžnicích to jde.
Na co jsme všichni doplatili- že jsme si nevzali ani jeden z nás sluneční krém. Jsem červená jak rajče a bohužel mě k tomu chytla ještě nějaká alergie na sluníčku, takže jsem taky dost napuchlá. Snažím se toho zbavit, ale zatím celkem neúspěšně. Druhý den jsem už nosila přes obličej palestinu, takže jsem vypadala jak beduín, ale stejně to je hodně vidět. Spousta lidí, kteří kolem nás prosvištěli dolů, vypadali stejně. Cestou dolů jsme zas pozorovali, jak se nám sníh doslova ztrácí před očima. Dole se už zelenaly kopce. Do Plzně jsme dorazili v 10 večer a já s hrůzou zjistila, že už mi odtamtud do Prahy nic nejede. Vůbec nic! Až mě napadlo podívat se na jízdomat.. a světe, div se, byla tam jízda na desátou! A tak jsem měla zase štěstí, vezl mě milý řidič, parádně jsme si popvídali a doma jsem byla krátce po jedenácté hodině. Náhoda je prostě blbec 🙂
Takové mám zážitky z posledních dnů, už musím končit, protože škola volá.
Fotky přidám brzy.
z deviantart.com od rdalpes