Nemám slov. Včera jsme zažili tak dojemné setkání, na které budeme vzpomínat určitě celý život. Už jsem si totiž nemyslela, že nám napíší. Mysleli jsme si, že náš balíček, který jsme posílali v roce 2018, jim nedošel. Ale stal se zčistajasna zázrak. Na začátku tohoto týdne mi přišlo asi pět emailů, které jsem považovala za spam. Ale on to nebyl spam! Byly to zprávy od našich přátel z Gruzie. Uvědomila jsem si, že to není vtípek, až když jsem otevřela email, ze kterého na mě vypadla naše vlastní fotka. Tak jsem hned odepsala, ale nedělo se nic. Až včera jsem dostala odpověď. Jsou v Praze. Možnost potkat se však byla jen ten den, protože dnes ráno už odjížděli do Drážďan. A tak jsme spojili všechny síly a domluvili sraz na 20:45 pod ocasem. Sama jsem netušila, jak jsem se dostala snad během jedné hodiny z veteriny na Mělníku až na Václavák. Vyprávěli jsme si, objímali se, vzpomínali na Gruzii, na místa, která jsme navštívili, na legendární Khoni, přiťukávali jsme si „Gaumardžos“, vzpomínali na víno a na včely…uteklo to strašně rychle. Němčina nám už tak pozdě večer bohužel díky únavě nešla, ale byl to jediný jazyk, kterým jsme se mohli s jedním z páru trochu dorozumět. I když… spoustu věcí jsme pochytili i z gest, artikulace, úsměvu… dokonce i gruzínština mému milému celkem šla… má můj obdiv! Aspoň jí tedy rozuměl víc než já. 😀 Teď to bude pět let, co jsme byli v Gruzii a já bych jela hned znova. Ptali se nás, kdy přijedeme? 😀 Nevím, zda se ještě někdy potkáme. Každopádně máme konečně na sebe kontakty a budeme si psát. V němčině… protože do Gruzie prý Němců moc nejezdí a není tam tedy ani možnost, jak si tento jazyk procvičit. Do postele jsme se vrhli strašně unavení, ale nesmírně šťastní, že nám toto setkání vyšlo za minutu dvanáct!
