Tak jsem opět doma. Sama jen s Rózou a s rozsvíceným vánočním stromečkem a ve 13 stupních s horkým čajem a rumem.
Prchám z Prahy, jako by mě někdo pronásledoval. Jsou chvíle, kdy mám ráda řízení v noci. Když jedu po prázdné dálnici i úzkými silničkami přes různé vesnice. Dnes jsem dostala takovou chuť to rozjet, 120, 130, 140, 150.. na víc už jsem si ale netroufla, protože D8 je bohužel dosti neosvětlená. Dostala jsem chuť se vznést a uletět pryč. Nebo se ve vší té rychlosti rozplácnout na tisíc kousíčků, které by už nikdo neslepil dohromady.
Nevím, jestli to je tím, že je zas konec roku, nebo tou zprávou, kterou jsem se dnes zas dozvěděla. Proč se mi chce z toho brečet, když jde vlastně o radostnou novinu? Čím víc jsou všichni kolem mě šťastnější, tím hůř mi je. Myslím, že s tou hrstkou vrstevníků, s kterými jsem byla doteď v kontaktu, se mi brzy přeruší spojení. Čím dál tím víc jsem raději sama. Bez žádných zpráv od okolí. Co jsem udělala jinak, že jsem divná? Jiná? Opožděná oproti ostatním? Ve všem? Připadá mi, že si rozumím mnohem líp s těmi, kteří dřív byli přátelé mé mámy. Nebo s dětmi, kterým je tak kolem 4-10 let. Třeba s Kačkou. 🙂 Děti jsou bezstarostné, neřeší práci, vztahy, peníze a chovají se bezprostředně. A já ráda unikám do jejich světa a zapomínám, že něco jako dospělost existuje. Jako bych byla zase malá a lumpačím s nimi. 🙂 Starším lidem zas ráda naslouchám, hlavně jejich příběhům.. mám na mysli třeba I.
Letošní rok byl dle mého pohledu neskutečným mrháním času. Protekl mi úplně mezi prsty. Když nepočítám naši úrodu rajčat, nic se mi nepodařilo. Ano, do úspěchu počítám něco jako je úroda rajčat.. Jinak ani jedno z mých předsevzetí jsem si nesplnila. Ani jedno přání.. mám na mysli nehmotné přání.. se mi nesplnilo. Nevěřím, že se na tom příští rok něco změní. Zase přežívat ze dne na den jako letos. Dříve jsem si psala tabulku se dny a poctivě si každý den škrtala. Jak přicházel nový měsíc, vždy jsem si dělala novou tabulku. Tabulku jsem si už přestala dělat, protože to je celkem časově náročné, ale v duchu si počítám ty dny pořád..
Jsem tu ráda sama a už jsem se přestala bát jako dřív v Trňáku, když jsem někdy musela zůstat ve velkém domě bez dědy a bez rodičů. Je to klid, úleva, nemuset pořád poslouchat něčí úspěchy a chlubení se. Nemuset se s nikým scházet, když nepočítám naše čtyřnohé kamarády. 🙂 Doteď jsem vždycky na silvestra někam jela, třeba do hor, nebo na nějakou hromadnou párty, nebo pořádala párty. Letos se tomu ale pro jistotu vyhneme. Protože co je mi do ostatních? Akorát by mě ještě vcí rozladili. A to po dnešku fakt už nechci.
Abych nebyla úplně tak pesimistická, podařilo se mi letos taky uběhnout časovku. A protože mě nebaví utápět smutek jen v alkoholu, rozhodla jsem se ho utopit i ve vlastním potu. Zítra běžím další závod! Tentokrát delší trať v terénu. Bez tréninku a po vánočním žraní..ale ať. Buď to rozdejchám, nebo holt padnu. 😀 Hlavně už nesmím zítra nic jíst.
P.S. No jo, velkou motivací mi byl svařák na konci. Kdo ví ale, jestli na něj budu mít vůbec chuť.
