Týden začal novou vanou. Novou teda úplně ne, ale pro nás je nová. Ještě se teda na ní bude muset zapracovat, o převozu ani nemluvě, ale už je naše. Cestou tam i zpátky jsem si sice určitě oddělala tlumiče, protože tak strašnou cestu nemají snad ani v Rumunsku, nebo na Ukrajině.
Dnes jsem se začala dívat po jiné práci, pomaloučku, polehoučku, v okolí Mělníka, Boleslavi, či Mšena. Protože vím, že to nebude hledání lehké. Třeba se poštěstí brzy, třeba později. Jsem unavená z přesčasů, lidi sice fajn, ale je toho na mě moc, žádné náhradní volno a navíc dojíždění už jenom tím metrem mě nebaví. Natož když se prodírám kolonama aut pryč z Prahy vstříc divočině.
O tom, jak mi dopadla švédština, zatím nic nevím. Výsledky se musí poslat nejdříve do Švédska. Dostaneme je až někdy v létě. Musím už jen doufat, kostky jsou vrženy. Už teď mi ale intenzivní švédština chybí.
Chtěla bych jít zítra plavat, ale asi to nebudu riskovat. Stala se mi totiž jako na potvoru taková věc, že jsem se nabodla na šroub v plotě při stříhání tuje. A jako na potvoru mi asi před 14 dny poslali zprávu, že mi projde očkování proti tetanu. Aneb pitomá náhoda, která se může stát jen mně. Teď skučím v práci, protože nejvíc to bolí, když sedím. A já bohužel musím sedět celý den. Včera jsem lítala sem a tam a vůbec jsem si na nějakou díru ve svém stehenním špeku nevzpomněla.
Modlím se, aby byl už další víkend. Ten je bohužel v nedohlednu.
A protože je všechno jinak, tak dneska bude místo kočky hund na červeném koberci.
