Tak je mi nějak ouzko, přestože se mám dobře a prožívám hezký čas. Jen mě občas přepadne myšlenka/situace, kdy mi něco, nebo někdo připomene, že už vlastně nejsem dítě a měla bych být dospělá/ chovat se dospěle. A to mě nejvíc štve. Přála bych si být pořád dítě, nemít žádné dospělácké povinnosti, chodit do školy a mít 2 měsíce prázdnin, ne-li víc. A nebo bych si přála být kočkou. Jednou z kočiček v té kavárně, ve které jsme v pátek popíjeli čokoládu a ukusovali muffina. Ty se mají královsky. Musím se přiznat, že když jsem si je tam hladila, několikrát mě přepadl smutek, že nejsem kočičkou. Vždyť být člověkem je tak náročné. Člověk musí zastávat tolik rolí. Kdežto kočky jsou prostě takové, jaké si zrovna zachtějí být. A na nikoho se neohlíží. Přitom vím, že se mám teď relativně dobře. Mám na co se těšit a kromě diplomky a státnic tu není žádná větší hrozba. Žel mou hrozbou, temnou můrou, je teď čas. Čím jsem starší, tím rychleji mi utíká a já bych si přála nevnímat, jak ta zubatá kolečka pořád víc a víc zrychlují. A nebo bych zrušila všechny hodiny, kalendáře, orloje a měříče času. Neslavily by se narozeniny, nic, protože nikdo by netušil, co je vlastně za den a za rok. Řídili bychom se podle slunce.
Konec žblebtů. Podařilo se mi znovu nabarvit zeď, respektive jsem poprosila našeho souseda malíře, aby mi zamaloval skvrnky po lepicí gumě. Sláva, teď si na ni můžu nalepit plakát. Mám z toho radost. Teď abych ve svém pokoji bydlela ještě dalších 10 let.
A objevila jsem nejlepší bazén v Praze- Šutka. Je to sice dálka od nás, ale stálo to tam dnes za to. Už jsem se namlsala 50 metrového bazénu Magdeburgu. Je báječné, že se nemusíte tak často otáčet. A lidí tam bylo i v neděli málo, připadala jsem si jak rybka v moři. Pak jsem objevila atrakce v druhé části haly a měla jsem do konce předplaceného vstupu co dělat, abych stihla všechny atrakce vyzkoušet.
