Konečně doma! Až dopíšu článek, naložím se do vany a budu si číst 🙂
Dnešek začal poněkud sparťansky..mám na mysli hlavně to (ne)jídlo, které se(ne)konalo 😀 Pak rychle do školy a hoďku a půl strpět relativně nezábavnou výuku. Rodilá mluvčí z minulého semestru byla o 100% lepší. Ale co se dá dělat, když čeká Baby.
V půl desáté jsem už seděla v autobusu, četla si časopis a ve čtvrt na jednu jsme už zastavovali na Florenci. Šla jsem rovnou na šalinu, pardon..tramvaj 😉 , mířila jsem na Žižkov.. navštívit babičku a dědu. Příjemně mě překvapilo, že jsem se setkala i s taťkou. Už si ani nepamatuju, kdy jsme se naposledy viděli.. asi o Vánocích.. je to možné?? Vyprávěli jsme si, společně jsme se dívali na video ze sokolského sletu, který se konal v roce 1948 a hledali jsme tam mezi těmi tisíci lidmi babičku 🙂 Můžete hádat, jestli jsme ji našli 🙂 Bylo to pro nás všechny, myslím, příjemně strávené odpoledne. Také zelňačka a rýže s masem mi fakt bodly 😉
Domů jsem dorazila před 18. Tady mě to všechno přivítalo(až teda na Rozárku, ta byla schovaná..) Jenže jsem měla dneska na plánu ještě jednu příjemnou činnost. A to sjet na Ruzyň pro letenku. Znáte taky ten pocit, podobný tomu, když někam jedete..hodně daleko..do velkého neznáma, takové hřejivé mravenčení v hlavě? Přesně to jsem cítila, když jsem vyšla z haly s letenkou v kabelce 🙂 Musím!!! Musím teď zabrat!! Mám přeci na co se těšit. A to je velká motivace všechno dobře zvládnout 🙂
