Zdravím z města Nožiček neboli Füssenu,
cesta byla dlouhá, ale krásná. Je to tu úplně jiné než v Magdeburku. Všechno čisté, upravené, posekané, zelené jako by bylo jaro a taky tu jsou kopce a hory. Kochala jsem se z okna výhledem na malebnou krajinu a když jsem v Mnichově přestoupila na vlak, začaly na mě vykukovat štíty hor. Čím jsme se blížili k cíli, tím byly vyšší. Tím také přibývalo sněhu. Nožičky, to je městečko na konci světa, vlak tu má konečnou a rakouské hranice jsou co by kamenem dohodil. Jsem zvědavá, jaká tu bude moje práce a kolik tu budu mít volného času. Dívala jsem se na to, kolik je tu turistických tras a možností, co poznávat. Není toho vůbec málo. Zámky jsou co by kamenem dohodil, ale nevím, zda bych stihla i prohlídku. Možná poslední den, až budu odjíždět. I kešky tu jsou. První, co udělám, tak zajdu do infocentra. Ve skříni jsem našla čtyři nutelly. No nazdar, to bude výzva se krotit! Aspoň že o snídani a o večeři mám postaráno. Mám tu ještě marmelády, jogurty a chleby. S obědem se budu muset uskromnit, ale mně nevadí jíst několik dní jedno a to samé jídlo.
Když jsem vyjížděla z Česka, opět mě přepadlo takové vzrušení, napětí z něčeho nového, nepoznaného. Inu už jsem nebyla dlouho pryč a doma bez stálého programu to bylo k nevydržení. Zatím jsem tu sama, ale 4. února má přijít další člověk na výpomoc. Beru to jako relax v přírodě, oživení němčiny a zároveň jako malou přípravu na budoucí velkou cestu a taky velké odloučení.
fotka je z deviantart.com od Majnouna