Kap, kap. Tak jsme se zase po krátké době dočkali průtrže mračen v našem bytě. Ona to tedy vlastně průtrž není, ale promáčený strop a lavory v předsíni mluví za své. Strop v mém pokoji zatím drží, doufám, že mě neprobudí taky kap, kap a že nebudem muset vymýšlet další hadry a hrnce. Bydlení úplně nahoře holt má nejen své klady, ale i negativa. Tohle je jedno z těch negativ.
Bouřka už před chvílí ustala a nyní tam prší jak na podzim. Máte rádi bouřky? Já jo, ale zároveň mám trochu strach. Ve vzduchu je takové napětí, které v určité chvíli poleví a začne se vám krásně dýchat. Vzduch je svěží. Nyní to necítím, protože mám zavřená okna.
Víkend byl pro mě hodně akční a pestrý, co se aktivit týče. Moc se mi nechce učit, ale vím, že zítra se do toho budu muset už pustit. Kromě koncertu Tři sestry, kde jsem se spíš jen zaučovala-příští týden budu pomáhat na jednom festivalu dělat palačinky, jsme navštívili dneska Konopiště. Pak taky chalupu a dědu. Počasí se nám vydařilo. O Konopišti ale snad někdy příště. Nejvíc času jsem asi strávila na knižním veletrhu Svět knihy. Vlastně to byl můj první veletrh tady v ČR. Zúčastnila jsem se několik debat a přednášek s autory. Lákalo mě hodně koupit si nějakou knihu, nakonec jsem se ale překonala a odešla jen s plackou. Knížku si přeci můžu půjčit v knihovně, takže mě nákup těchto věcí moc neláká. Některé kusy je sice úžasné vlastnit(jako třeba čtvrtý díl Bartimaea v němčině!), ale většinou to jinak oželím. Nejdříve jsem zašla na přednášku Martina Gilara: Nebojte se Ameriky. Tento muž už žije v Americe 20 let a srovnává Česko a Ameriku- jak na vědecké bázi, tak na laické bázi, jeho kniha je vhodná pro širokou věřejnost. Zaujalo mě např. to, že v Americe připadá na skautském táboře na 3 děti 1 vedoucí. Takže děti tam zdaleka nemají takovou volnost. A sběr hub tam považují za něco šíleného. Prý houby sbírají jen jako na okrasu, nekonzumují je. Knížku tohoto vědce bych si ráda koupila, ale nakonec si ji pořídila jedna má známá, kteoru jsem na veletrhu náhodou potkala. Slíbila mi, že až si ji přečte, tak mi ji půjčí. Paráda!
Další přednáška se jmenovala Bloger spisovatelem, spisovatel blogerem. Toto mě velmi zajímalo a diskuse a názory přítomných blogerů mi připadaly hodně blízké. Srovnávaly se výhody a nevýhody blogování a tištěných knih, kdy má člověk psát blog, co ovlivňuje jeho čtenost apod.. Hosty byli blogeři Renata Francová, Ladislav Větvička a Iva Pekárková. Každý píše o něčem docela jiném, dva z nich pocházejí z Ostravska, takže se tam objevuje i trochu nářečí. Na všechny jejich blogy jsem se dnes mrkla a zvláště ten od Renaty Francové se mi moc líbil. Třeba se ještě stanu věrným čtenářem.. Možná bych si půjčila v knihovně i její knížku: Jsem blbá, trapná a nesportovní! Stejně tak mi připadaly blízké názory o tom, co se nového blogeři o sobě díky blogu dozvěděli. Taky se často setkávali s nadávkama, ale dokázali je nějak vstřebat. A neodradilo je to od psaní. Což je moc dobře 🙂
Dále jsem šla na přednášku Pavly Jazairiové, která vyprávěla o své knize Jediný svět. Promítala nám fotky z Indie, a pak chtěla, abychom jí pokládali dotazy. Po přednášce jsem si od ní nechala podepsat knihu Brazílie, kterou jsem si přinesla z domova. A jak na mě Pavla působila? Hodně sebejistě, rozhodně, trochu zbrkle a rychle.. vše dělala jaksi zrychleně, ale to bylo asi také ovlivněno časovým limitem. Jinak jsem si ji představovala o hodně starší, určitě toho stihne ještě hodně procestovat, vypadá dost zachovale. Mám radost, že se mi podařilo sehnat podpis i od Jiřího Hůly, který s ní cestuje a který jí zařizuje grafickou stránku a obrázky v knížkách. Zajímalo by mě, jestli jsou manželé, nebo jen partneři, nebo jen kamarádi.. Těžko říct.
Poslední přednáška, na kterou jsem šla, byla o bestselleru. O tom, jak se kniha stává bestsellerem, proč se nakladatelství rozhodne vydat konkrétní knihu, a proč ne. A taky o slavných překladech- hlavně severské krimi. Ze všech těch přednášek byla tahle nejméně zajímavá, ale vydržela jsem skoro až do konce. Prohlédla jsem si také výstavu nejhezčích pohlednic Česka a koutek věnovaný Pelhřimově a muzeu rekordů. Někdy bych se tam zajela podívat.
V Pelhřimově jsem ještě nikdy nebyla, ačkoliv vím, že z něj pochází můj bývalý učitel dějepisu. V porovnání s knižním veletrhem v Lipsku byl tento o dost menší. Nedalo se tam moc pořádně kde sednout, ven jste nemohli, protože by vás už zpátky nepustili. Ale nakonec jsem našla jednu volnější lavičku. Škoda, že se nezúčastnilo festivalu víc zahraničních autorů, jinak rozhodně nelituju, že jsem tam šla. Dostala jsem několik dobrých tipů a ujistila jsem se, že blogování má smysl. Pro mě aspoň takový, že si tu pročistím hlavu a utříbím myšlenky.
