Po stopadesáti letech jsem si aktualizovala fotku na facebooku, stejně tak na Linkedinu. Inu fotka z USA už není dávno aktuální. A mně se ty šaty tolik líbí..přála bych si, aby bylo ještě dlouho teplo, abych si je mohla na sebe letos ještě několikrát vzít. Poslední dobou se snažím střídat šaty, co to jde. Těší mě to. A i v práci, kde tvoří většinu kolektivu muži, to ocení. Už jsem tam víc než měsíc, přitom mi připadá, že jsem čím dál tím víc blbější. Aspoň dnešní den na mě tak působil. Nutno dodat, že mě dnes zapnuli již plně na běžný provoz, což má za následky, že se při každém druhém hovoru chytám za hlavu a šílím nad tím, že vůbec nevím, co vlastně dotyčný chce. Co osoba, to úplně jiný problém. Naštěstí je zítra pátek, takže snad takový šrumec nebude. Nejhorší je pondělí a úterý.
Róza občas pomňukuje a já asi vím, co jí je. Bohužel smrdí. Tedy ne pořád, ale někdy jo. Předevčírem jsme podnikli s mým milý akci s krycím názvem Hovno. Objevila jsem totiž na Rozáře vlající kus něčeho. Při bližším prozkoumání a očichání jsem zjistila, že jí na zadní noze ulpěl kus hovínka. A tak jsem odnesla Rózu do koupelny, položila jsem ji do vany a přivolala si druhého pomocníka. Jenže ouha… akce selhala. Kočka zvítězila. Můj pomocník totiž nebyl s to Rozáru pevně držet, natožpak se ujmout stříhání. A že na takovouto činnost musí být přinejmenším dva. Jeden musí držet kočku, druhý je střihač. I když jsem svému milému poskytla ochranné pomůcky v podobě hadrů, aby neutržil škrábance, prosebné mňoukání a neustálé dobývání ho natolik rozhodilo, že oznámil, že nechce Róze nijak ublížit. Raději se prý smíří s tím, že Róza bude chodit po bytě se smradlavým zadkem a my budeme riskovat, že si k nám omylem lehne do postele, aby nás obveselila nejen svým vrrrr vrněním. Ach joo. Nezbývá než A) vyměnit pomocníka a místo svého milého zkusit povolat bratra, B) zajet k veterináři a požádat ho, aby hovna kočce ustřihl(zde ovšem pak já figuruji jako pomocník s držením kočky).
Tady je v posteli (ještě celkem voňavá).