Jagi! Jagi! Hoj! Hoj! Hoj! Duší jsem stále někde na bitevním poli se štítem v ruce a očima na stopkách. Letošní Hvozdy byly fakt vypečené 😉 Jsem ráda, že jsem tam potkala spoustu známých lidí a další nové tváře trochu poznala. Tady na seznamování není moc čas, zato vidíte, jaké má kdo postavení na bitevním poli, jak se kdo chová při bojování, jaké má taktické myšlení apod. Velký obdiv patří maršálce a našemu generálovi. Obdivuju, jak velela celému vojsku, vymýšleli taktiku a my, vojáci, je museli poslouchat. A velmi silné pro mě byly tyhle okamžiky: před bitvou, kdy v očích vojáků byla vidět touha bojovat.. trochu netrpělivost, kdy to začne.. pak siréna a vybíhání, jen doběhnout co nejdál, zabrat města a postavit linii… Stáli jsme tak dva metry naproti sobě, někdo se rozběhl a rovnou vrhnul kouli, někdo spíš vyčkával, nebo se bránil..občas jste vyčkávali oba dva, schovaní za štíty a někdy se na vás i protivník dokonce usmál.. říkala jsem, si, co si asi tak může myslet 🙂 Byl to spíš takový potutelný smích, ráda jsem mu to oplatila. Boj v linii s koulí na gumě mi moc nešel, ještě to nemám moc natrénované, ale tak co, šla jsem se oživit a bojovala jsem dál. Raději jsem měla volně letící kouli. Silný byl taky okamžik, kdy maršálka zavelila útok a náhodou jsem se ho taky účastnila. Sice jsem moc daleko neproběhla, ale jsem ráda, že jsem si vyzkoušela, jaký je to pocit. Teď si představit, že jste v opravdové válce a jde vám fakt o kejhák…! Většinou jsem byla v obraně, protože běhat rychle neumím. A běhání je při útoku potřeba. Zajímavá pro mě byla bitva s balónky.. Ta trvala asi 3 minuty 😀 Nevím, jak se to podařilo, asi zvolili Moraváci špatnou taktiku, ale během těch několika minut byli všichni vyřazeni ze hry. Poslední neboli dnešní závěrečnou a klíčovou bitvu jsem bránila město. Úkol to byl méně náročný na pohyb, i když při uhýbání před koulemi jsem se stačila dostatečně zahřát. Ten okamžik, kdy jsem ve městě zůstala úplně jako poslední.. to si budu dlouho pamatovat. Snažili jsme se během posledních deseti minut to město ubránit. Generál nám slíbil, že když to ubráníme ještě s jednou holkou až do konce, dostaneme od něj pusu kamkoliv O:-) Jenže tu dívku brzo vybili, pak jsem tam zůstala sama, zjistila jsem, že když v kruhu běháte, je těžší vás strefit. To se taky Moravákům taky nejdřív nedařilo, jenže pak se jim podařilo prolomit linii a kolem mě se jich sesypalo tolik, že jsem neměla šanci přežít. Takže z odměny nakonec šešlo 🙂
Bitvu nakonec o pár bodů vyhráli Moraváci. 🙁 Jeden Švéd to okomentoval slovy: Zase se nám nepodařilo znásilnit historii. Náš generál to ale bravurně zaonačil, že jsem měla pocit, že vítězové jsme vlastně my… a že Moravákům jen Brno propůjčujeme do správy. Moc se mi líbilo podávání rukou na konci s nepřátelskou i se svojí armádou. Podat si ruku asi se sto osmdesáti lidmi během jednoho dne, to se mi moc často nestává. Vlastně naposled na minulých Hvozdech. V naší kohortě se mi bojovalo moc dobře, díky a zas za rok..Tentokrát bude vítězství doufám konečně naše.
Na bytě jsem udělala rychloočistu a Tom mě pozval s dalšími dvěma lidmi do čajovny. Tam jsem si trochu odpočinula a přišla na jiné myšlenky. Respektive se dostala do úplně jiného světa.. totiž fantasy. Poznala jsem tam jednoho člověka, který mi přišlo, že žije víc v imaginárnu, než ve skutečnu. Myslím, že jsem jeho vyprávění vůbec nerozuměla, nebo jsem si dělala špatné představy, ale přesto se mi to zdálo úžasné. Někoho tak zažraného do fantasy.. dračáků.. a do snů jsem ještě nepotkala. To by bylo pro dnešek všechno, jdu překládat Fausta.
Ještě jsem vám ale nenapsala o černé kočičce, kterou jsem potkala teď večer cestou do Alberta. Malý noční přízrak s bílou náprsenkou. Po týdnu jsem si zas pohladila kočičí hřbet. To byl ale pocit..
