Dokončila jsem to, co jsem už dlouho plánovala. Kopírování svého blogu ze Švédska do Wordu. Nebylo to lehké, jak jsem si nejprve myslela. Chtěla jsem si tam přenést i komentáře, ty mi to trochu zkomplikovaly. Ještě se bude muset provést korektura a úprava velikosti fotek, a pak si to chci vytisknout. Budu pročítat, až budu stará, nebo i svým vnoučatům, jestli o to budou mít zájem. 🙂
Už mám skoro dobaleno, studeného počasí se nezaleknu, vím přece, co je to pravá zima. Při takovýchto teplotách jsme ve Švédsku shazovali mikiny a bundy. Ještě musim nějak vymyslet špunty do uší, protože moje öronproppar již nejsou použitelné. Nezbývá než si vzít vatu a doufat, že tam nebude moc hlučno. Jako skoro vždycky jsem řešila problémy s botami, ale naštěstí už je to v pohodě. Včerejší plavání se Símou jsme si užily, překvapilo mě, že v bazénu nebylo narváno. Vždycky je to lepší, když jdu s někým. Dozvěděla jsem se o její práci, škole, o tom, že ještě s jednou mojí bývalou spolužačkou jela na Slovensko, že staví barák a spoustu dalších novinek. Není divu, vždyť jsme se potkaly naposledy o Vánocích.
Občas při tom kopírování mi přejel pohled po pár řádcích, nemůžu se ubránit vzpomínkám. A tak mě napadlo pár lidem teď napsat. Ještě než odjedu.
Budete mi chybět, všichni mí kočičí mazlíčci. Dozvěděli jsme se, že Čiperka je na tom špatně. Zbývá jí už jen málo života, má rakovinu. Operace by jen vše uspíšila, a proto ji necháme v klidu dožít. Je to děsně smutné, ale takový je prostě život. Doufám, že až se z Anglie, bude na mě ještě čekat. Chci ještě pohlédnout do jejích kleopatřích očí, pohladit po hřbetě a slyšet její hluboký vrn..
