Spát, spát, to si přeju čím dál tím víc. Nevím, čím to je, ale i těch 6-8 hodin spánku mi za den nestačí. Možná je to tím, že se i mé tělo chce přeštelovat na zimní režim a vyžaduje delší dobu odpočinku. Přitom to teď ne úplně tak jde. Pořád mi někdo volá a dožaduje se něčeho a včera už mě to vážně rozčilovalo. Co hodina, to telefonát. To snad budu muset chodit i na záchod s mobilem. Popravdě nesnáším život s mobilem v kapse, ráda nechávám telefon vypnutý třeba celý den a ještě raději chodím do míst, kde není žádný signál. Ale nyní, kdy mi chodí pozvánky na pohovory, musím být takzvaně na příjmu. A pokud budu mít nějakou trvalou práci, pochybuju, že se telefonování zbavím. Mobil je fajn, ale jen na psaní smsek a na používání různých aplikací jako je například ladička na kytaru.
Taky mě skolila podzimní alergie, kterou se snažím zahnat různými bylinkami, mořskou solí a zázvorem. Myslím, že to je ale velkým teplotním rozdílem, přechodem ze slunečné Itálie do zamračeného Česka. Už tomu pomalu ani nevěřím, že jsme se před týdnem koupali v moři. Přitom i tady v Česku zas taková kosa není, ale autobusy už mají puštěné topení na plné obrátky, takže se uvnitř dusím. Když jsem šla předevčírem ráno z práce, viděla jsem vánoční stromeček.
Zítra je helouvína, dřív jsme slavili tento svátek ve škole na základce i na gymplu, ale poslední roky jde nějak mimo mě. Dny mi čím dál tím víc splývají dohromady. Nebýt diáře a taky blogu, asi bych nevěděla, kdy se co událo. Předevčírem výstava v Armádním muzeu Žižkov V ulicích Protektorátu, kterou jsme jen tak tak stihli projít, včera výlet po stezce Svatojánské proudy do Štěchovic, kde nám u oběda dělali společnost dva pejsánci. Dneska pohovor na pracáku o rekvalifikaci a zjištění, že pracák vám v hledání práce vážně nepomůže, ba naopak, nechce vám ani pomoci. A pak masážní lehátko, což bylo super. Za chvíli mě zas čeká noční, takže bych se měla nadopovat něčím povzbudivým, abych tam neusnula.
Stále vzpomínám na dva Francouzce, které jsme s Jardou potkali na stromové věži v Lucce. Našla jsem stránku 100 strangers, ale najděte jehlu v kupce sena. Snad se mu ozvou a snad nám pošlou odkaz, kam naše fotky umístili. Na té věži, tam bylo krásně. Hory na dosah, střechy pod sebou a moře… to jsme sice neviděli, ale já cítila, že je někde blízko.
Opět italská mačica. Tahle byla velmi plachá.