Rok se nám přehoupl a musíme začít odznova. Před pár hodinami jsem se vrátila domů z chaty, na které jsem strávila skoro týden. Bez elektřiny, s vodou, kterou jsme brali dole ve studánce(pokud zrovna nezamrzla) a s kamínky, které byly kromě teplého čaje a polévky náš jediný zdroj tepla. Těšila jsem se na to, až se vykoupu, ale to je tak jediné, po čem jsem z těch civilizačních vymožeností toužila. Nyní mi připadá divné, že tu mám v pokoji žárovkové světlo, že se necítím jak poloslepec, který se musí spoléhat jen na světlo svíček. Ano, svíčky a dvě čelovky, to byl náš jediný zdroj světla. Prostě romantika jak trám. 🙂 Silvestr se nelišil od dalších večerů. Pokaždé jsme hráli hry, pokaždé jsme měli chlebíčky, jednohubky, sýry, salámy a jedno teplé hlavní jídlo. Druhý den jsme nevstali dřív než v jedenáct, abychom se po snídani, které by se spíš dalo říkat malý oběd, vydali na procházku, nebo menší výlet. Proč taky nezůstat ve vyhřáté postýlce dýl a nezapomenout chvíli na čas, který tu plynul úplně jinak než v Praze? Pohlédli jsme hned ze tří vyhlídek, pozdravili jsme vodníka Třeba a nakoukli jsme do dvou starých lomů, z nichž jeden měl prapodivně fialovou vodu. Našli jsme čtyři kešky, kde právě ta u lomu nám dala nejvíce zabrat. Povídali jsme si s místním pánem, který pěstoval několik zvířátek a láska k živým tvorům z něj jen prýštila. Ukazoval nám svoje prasátko Šárku, které se co nevidět narodí malá prasátčata. Její starší potomci na nás vykukovali zpod auta. Pak měl slepičky, perličky, husy, krůty, bílošedivého kocourka Chica s dlouhými chlupy, psa čivavu a dva kozly. Vyprávěl nám příhody se svými zvířaty a doporučil nám místní hospodu v Třebsíně. Dělají tam prý výborné sladké knedlíky.
Vůbec nic se nezměnilo, ale i tak jsem ráda, že něco jako silvestr existuje. Je to dobrá příležitost, jak si odpočinout a strávit příjemný čas s blízkými. My ho trávili ve čtyřech, v docela ideálním počtu. Seznámila jsem se E. slečnu a poznala jsem vlastně více E. a svého milého. Každý večer vyprávěl E. pohádky a my jsme skoro pokaždé u nich usnuli. Jen u jedné to bylo naopak a my s Jane jsme se cítily naopak probuzeny.:-D Všichni jsme se za břicho popadali, když E, předváděl pantomimu a málem rozboural chatu. Každý den byl v podobném duchu, ale na druhou stranu jsme vždycky objevili nějaké nové místo.
Nyní sedím opět ve své pohodlné posteli ve svém teplém pokojíčku, kde mi stačí otočit kohoutkem a mám vystaráno. A já vím, že mi budou ty dny v přírodě a trošku nepohodlí velmi chybět. Budeme na ně vzpomínat tak, jako jsme vzpomínali již na proběhlé akce. Vždycky se k nim vrátíme. Pranic se netěším na to, co teď bude. Protože nevím, jak vše dopadne. Máme před sebou velmi nejistou budoucnost. Jsem nesmírně ráda, že mám vedle sebe velkou podporu, Ondřejka. Jinak bych už se nejspíš válela v depresi a pesimismu. Leden bude trochu kulturní a to je jedna oblast, na kterou se těším. Dále bych strašně velmi ráda přepsala svůj deníček z Ameriky. Jenže nevím moc jak. Potřebovala bych nějaký program/nějakého člověka, kterému bych to diktovala a on by mluvená slova přepisoval do počítače. Jinak bych se z toho přepisování zbláznila a koukání do kompu mi nedělá dobře.
E. s Jane odjeli dneska hned ráno. Když pro nás mamka s J. přijeli, zkontrolovali jsme chatu, zamkli a vydali se do kopce k autu. Celý pobyt jsme zakončili ve čtyřech, tentokrát s mamkou a s J. v báječné restauraci U Novotných v Třebsíně, kde jsme si dali ony sladké knedlíky. Mňam, to byla dobrota.
Cestou k vodníkovi Třebovi jsme si všimli této cedule. Kocourka Doghuntera jsme pak viděli na vlastní oči při zpáteční cestě. Moje první kočička tohoto roku. 🙂
