Ty jo! Koukám, že s kočkama na každý den to tady pěkně vázne. Třeba se to ale po dnešním dni změní. Dneska se nám totiž přihodilo obrovské překvapení!!! Stalo se toho tolik od mého posledního článku, že nevím, kde začít.
Tak třeba úterkem, kdy jsmě měli s kamarádkou úžasnou koupačku v bazénu, povídaly jsme si nejen ve vodě, přesvědčila jsem se, že existuje ještě větší blázen než já, který si tahá z dovolené kameny, nebo snad dokonce balvany? Večer jsme se sešli s Příběháři, bylo nás u Z. devět. Ráda jsem je opět viděla, ale abych se přiznala, připadalo mi, že jsou naladěni na úplně jinou vlnu než já. Zas tolik o Švédsku jsem nemluvila a vlastně jsem k tomu neměla ani moc důvod. Připadalo mi, že je zajímalo pořád jedno a to samé. Mají jiné plány a navrhují i mně, co mám dělat, tomu nerozumím a nechápu to. Mám svůj rozum a po Švédsku se ještě více snažím rozhodovat sama za sebe a jít si vlastní cestou. A tak to zůstane. Za poslední dny jsem se sešla s více lidmi, ve středu ráno jsem totiž jela do Brna. A každé to setkání probíhalo úplně jinak. Každý člověk se na Švédsko ptá jinak a někdo se třeba ani neptá. Kromě vyřizování jsem se sešla ve středu s J., to jsme podnikli patnáctikilometrový výlet k rozhledně v Soběšicích, šli jsme lesem, kolem louky i podél řeky Svratky. Překvapilo mě, jak je to tam krásné, cyklisti tam mají super stezku, fotky z tohoto výletu tu taky budou 🙂 Večer jsem vypisovala každý jednotlivý předmět.. jak ho chci uznat, další den jsem hodila všechny dokumenty do schránky na studijní. Podařilo se mi zastihnout naši švédsku lektorku v kabinetě, uznala mi švédštinu a co mně nejvíc udělalo radost je to, že jsem s ní mluvila švédsky :-))
Ve čtvrtek dopoledne jsem byla M. na promoci. Nikdy v životě jsem na promoci nebyla, připadalo mi to trochu jako v kostele, trochu jako divadelní představení bez tleskání diváků. Překvapilo mě, že M. byl ve svém oboru jediný kluk. Bylo to roztomilé. Ujal se proslovu a organizování. Ani jsem ho nestihla pozdravit, ale odpoledne jsme se měli vidět, tak jsem šla do školy vyřídit si zbytek dokumentů z mého pobytu ve Švédsku. Ve 12 jsme měly sraz s P., parádně se mi s ní povídalo, šly jsme spolu na šunkovo-žampionovou pizzu, dlouho nám ji nenesly, ale to nevadilo. Aspoň jsme si mohly povídat. Bydlí už s přítelem v Bosonohách, pořád shání práci a na seminárce z literatury ještě nezačla pracovat 😉 Takže jsem napřed. S P. jsme pak šly do Sodatu pro výplatu, pak ještě do Alberta. Poslední dobou doprovázím lidi do Aberta, s H. jsem v pondělí taky byla. Vyprovodila jsem ji na šalinu, na zpáteční cestě jsem se zastavila v jedné ulici u Svoboďáku, hráli tam čtyři kluci(na dudy, harmoniku, kytaru a bubínek). To ťa helpa a podobné písně. Poslouchala jsem je asi 40 minut, přispěla jsem jim do futrálu, více lidí se taky zastavovalo, nebo aspoň usmívalo pod fousy, když kolem procházeli. Čekala jsem, kdy se mi ozve M. . Na konec jsme se přeci jen dovolali, měla jsem strach, že mi umře mobil.. Ve třičtvrtě na šest jsme se setkali na Čáře, od té doby jsme povídali a povídali, daleko jsme ani nešli, sedli jsme si opět na lavičku u cesty vedoucí ke Špilberku.
Ba ne, ne se všemi z toho mám tak dobrý pocit, nejlépe se sdělují zážitky někomu, kdo něco podobného už zažil nebo kdo má aspoň něco se mnou společného. S P. to byla škola- němčina a švédština, proto jsme si tak rozuměly, s M. to bylo tím, že už byl taky na studijním zahraničním pobytu, takže jsme mohli své zkušenosti porovnat. A pak.. občas se mě lidé ptají, jak mě ten pobyt posunul.. ale na to se těžko odpovídá. Lepší je zeptat se jinak, ale ne každý to prostě umí. Jen pár lidem můžu říct těch pár kouzelných okamžiků, které pro mě byly ze všeho nejdůležitější. Není to ani tak přínos, jako těch pár momentů, které pro mě tvoří kostru celého Švédska a které v hlavě budu mít snad napořád.
Dvě hodiny s M. mi uběhly jako voda. Dozvěděla jsem se, že tráví hodně času na chalupě a že jede v létě do Číny. Do té země bych se chtěla v budoucnu taky podívat, takže se těším na jeho zkušenosti a zážitky z této země. Šalinou jsem jela na otočku domů, s kytarou se cestovalo překvapivě dobře. Skoro celou cestu jsme poslouchala hudbu z notebooku a promítala si v hlavě jednu z těch nezapomenutelných chvíli ve Švédsku, která se mi připomněla právě povídáním s M. . Vlastně celý ten úžasný březnový víkend. Do každého detailu.
Do Prahy jsem jela hlavně kvůli poslednímu zvonění. Mamka chtěla, abych tam přišla. To ještě netušila, jak se jí budu hodit. Dostala od dětí překvapení. Vlastně celá naše rodina 🙂 Brácha to tedy ještě neví. Mně taky spadla čelist! Ale pak jsem pocítila neuvěřitelný pocit štěstí. A co že je to překvapení?
Ještě nevím, kde ho budeme mít, Róza o něm zatím nemá tušení, ale asi bude prskat, až ho spatří. Je to totiž samotářka. Možná na chalupě bude bydlet. Právě teď tu vedle mě spinká, děti ho pojmenovaly Charlie. Maminka se mu zatoulala, je odkojený z flašky.