Tenhle den byl fakt zvláštní. Nakonec jsem neměla ani jeden předmět, nakoupila jsem si krásné sešity, došla do menzy, kde jsem potkala Agnes. Ráda jsem si s ní nad talířem popovídala. Hrozně se mě vyptávala na Švédsko. Svítilo sluníčko, a tak jsem vyrazila z bytu na chvíli ven. Napadlo mě podívat se na kopec, který máme tak patnáct minut od bytu. Vzpomínala jsem na to, když jsem tam lezla v lednu, bála jsem se, že uklouznu na ledě, taky že se mi to stalo, ale naštěstí jsem to stačila vybalancovat. Dnes jsem vylezla až nahoru. Překvapilo mě, že tam seděli ještě tři lidi, z vrcholku byl krásný výhled do okolí. Je to na samém kraji Brna. Dál vidíte už jen louky, lesy, pole a pár domů. Sedla jsem si na druhou stranu kopce a pozorovala protější část Brna. Když jsem se koukla na mobil, zjistila jsem, že to už je Bystrc. Všechno je tu tak daleko a blízko zároveň. Telefonovala jsem, smskovala a nakonec jsem otevřela knížku Norské dřevo. Docela mě baví. Pak mi začala být trochu zima, párkrát mě vyrušilo podivný výkřik, nějaký člověk trénoval na kopci asi bojové umění. Dlouhou chvíli jsem sledovala, jak se vznáší po obloze dva balony. Tam nahoře jsme jim museli připadat jako mravenci. Pak jsem se zvedla, rozhodla jsem se jít druhou stranou kopce, když tu vidím, jak poblíž mě taky končí se svým cvičením ten podivný člověk. Říká mi, že už končí, protože na kopci teď večer už poletují netopýři. Zvláštní, nikdy jsem neviděla v letu netopýra. Nebo asi jo, ale pokaždé jsem si ymslela, že je to pták. Studuju v ďolíku tabuli a zjišťuju, že ten kopec je Medlánecký kopec. Společně s tím člověkem, co trénoval nahoře karate, se vydám dolů po cestě. Už dlouho s emi nestalo, abych se dala s cizím člověkem do řeči, ale pak jsem si řekla proč ne. Je z Moravy a je taky student. Došli jsme do čtvrti, kterou jsem nikdy ještě nenavštívila, bodeť by jo, vždyť tam má skoro vlastní městečko technická škola. Tak jsem zase poznala nový kraj a cestu mi zpříjemnil jeden karatista. Vyměnili jsme si kontakty, tak se třeba ještě setkáme.
Na bytě máme novou spolubydlící, teď ji ve všem zaučuji. Je to trochu únavné. A asi to budu dělat teď častěji. Ale v cizím jazyce je to něco jiného. Přihlásila jsem se do spolku, který pomáhá zahraničním studentům v orientaci po Brně. Něco jako jsme měli my ve Švédsku. To víte, už se mi stejská po cizí mluvě 🙂 Vážně. Procházela jsem se dnes po škole a cejtila se divně. Všichni mluvili česky. A na ulicích taky. Na bytě jsme už všichni čtyři. Kurzy švédštiny nebudou, dnes je odstranili z nabídky.. béé :-((
Poslední zbytky sluníčka
