Už je to tu zas. Půlka dne v háji jenom proto, že jsem si musela nařídit budík na svém starém mobilu. Nevím, jestli pro něj hodina má šedesát minut, ale řekla bych že je to spíš sto dvacet. Proto mi připadalo velmi divné, když jsem se probudila sama od sebe, budík ještě nezvonil a já se cítila podezřele dobře vyspaná. Když jsem mobil zapnula, svítilo na mě 6:44. Je to možné? Pokud je tak málo hodin, tak si s radostí ještě budu číst. Jenže krutá pravda mě přivítala hned v kuchyni s ručičkou mírně po 11. hodině. :-/
Hledání nabíječky k mobilu mě dohání k šílenství už čtvrtým dnem. Strávila jsem s tím už neuvěřitelné množství času, ale nabíječka prostě nikde. Měla bych se na to prostě vykašlat a smířit se s tím, že budu nedostupná. Ještě mě napadla jedna možnost, že mi ji vzala omylem spolubydlící, která úplně ten samý mobil. Jak se jí ale dovolat, když číslo na ní mám ve svém vybitém mobilu?
Od této nemilé události mě včera na pár hodin odpoutalo setkání s rakouskými dětmi a učiteli. Zúčastnila jsem se ve své bývalé škole programu, který si přípravily. Mně se připomněl náš výlet do Gross St. Florianu a jejich úžasná pohostinnost. Po čtyřech letech se výměna opět uskutečnila, učitelé přijeli stejní, jen děti jsou jiné. Popovídala jsem si jednak s několika kantory z mé bývalé školy a taky s paní učitelkou z Rakouska, jejím mužem- ředitelem tamější školy a nejvíc asi s bratrem Willym, který je bratr toho ředitele. Zašli jsme společně do restaurace u nás ve Stodůlkách. Rakušané byli velmi milí a spontánní. Willy vedl sbor a je to veselá kopa. Celý večer vyvrcholil jeho zpěvem „Zu unserem Wohl“. Výborně jsem si popovídala v němčině a úplně jsem zapomněla na čas. Domů jsme přišly těsně před půlnocí.
Teď nevím, jestli se mám zbláznit, ale i ten prospaný půlden mě snad už moc nezachrání. Jdu si pro oběd, odpoledne se podívám na „místo činu“ a zajedu navštívit tetu v nemocnici.
z deviantart.com od LolaCraven