Poslední článek májového měsíce. Říkala jsem si, že sem musím napsat teprve, až uběhnu aspoň 10 kilometrů. Nebylo mi však poslední dny dobře a ani jsem neměla čas. Až dnes jsem tu desítku pokořila. 😀 Já vím, je to blbost se tak týrat, ale bohužel mi tento zlozvyk zůstal z dětství. Když neudělám tamto, nebude toto. Když nepřejdu přechod dostatečně rychle a půjdu po něm ještě, když už bude panáček červený, stane se něco špatného. Jojo, bohužel toto divné pravidlo pořád vnímám. A není jen jedno. :-/
Ale zpátky k běhu. Tentokrát jsem šla sama, běhala jsem totiž výjimečně v Praze. Můj milý mi vymyslel nový okruh, který vůbec neznám. Dosud jsem zkoušela běhat v Praze jen po jedné louce, ale moc se mi to nelíbilo, připadala jsem si jak křeček v kleci, když jsem tu louku obíhala už třikrát. Toto bylo ale jiné kafe. Docela velký terén. Doběhla jsem až do Roztok u Prahy. Běžela jsem pomalu, abych se nikde nerozmázla. Nejvíc se mi líbilo, když jsem běžela podél řeky. Připomnělo mi to běh v Poděbradech. Dnešní trasu jsem zaznamenala tady. Mám za sebou 12 kilometrů. Na konci jsem se strašně těšila, až si koupím ovocného Birella. Po běhu na něj mám vždycky hroznou chuť. Zvláště když je to delší trasa.
Už pár dní si pohrávám s jednou výzvou. Dostala jsem takový bláznivý nápad, který nevím, jestli se mi podaří někdy zrealizovat. Myslím si však, že k němu mám teď celkem nakročeno. Nevím, jestli se s ním mám svěřit aspoň D., mám strach, že by se mi vysmála. Zatím si to nechám jen pro sebe a uvidí se ještě.
Vyrábím rýmovníkovou šťávu. Nevím, zda někdo někdo něco takového dělal, ale já se tak tím trochu připravuji na víkend, kdy se chystám dělat bezovou šťávu. Bezy voní úplně všude. Nechápu, jak jsem mohla předešlé roky žít bez bezové šťávy. Už teď si vařím bezový čaj. S citrónem a s medem chutná božsky.
A poslední lahůdka na konec… teď v neděli jsme poprvé ve Františkově aleji ochutnali třešně. Na dvou stromech už byly červené. Na ostatních ještě ne. Jak ty chutnaly! Na zahradě třešeň nemáme, ale musím se vydat někam na „lup“. Pár míst vytipovaných mám. 🙂
Proč je na fotce kočka a památník? To je jasné, dnes jsem psala a kreslila po strašně dlouhé době někomu do památníku. Ne do toho svého, který je tu na fotce, ale do jiného… hodně popsaného, se zažloutlými listy a spoustou vzpomínek. Přemýšlím, komu dám já ten svůj památník, už pár měsíců leží doma u mě na poličce. Ještě by se určitě našel někdo, kdo mi do něj nenapsal. 🙂