Přivezli si mě ještě jako malé koťátko. To, co bylo předtím, si už tak moc dobře nepamatuju, jen že jsem pořád někde ležela a pila něco, co připomínalo mléko.
Nejprve mě lidi děsili svou velikostí a často jsem někam utíkala. Co mě teda hodně udivilo, že dokážou bez problémů chodit po zadních. Jinak jsou ale někdy odporně oslizlí, bez srsti, takže hned poznáte, že mají studený ruce a dost často zapáchají, přestože se koupou určitě častěji než my. Vodě se až na výjimky vyhýbáme obloukem..
Ale lidi si nás dokážou získat hlavně tím, kolik mají u sebe dobrot. Tak mě také většinou dostali z mé skrýše za skříní. Snažili se být milí a chápaví.
Pak ale nastal nějaký divný lidský rituál. Jednoho dne se všichni sešli(myslím všichni obyvatelé mého domu), ozdobili nějaký pichlavý stromek a dali pod něj krabice. Tehdy jsem dostala takovou záhadnou věc. Všichni ode mě očekávali, že za ní budu běhat, skákat, nebo já nevím co. To se opakovalo každý rok. Nikdy jsem nepochopila, proč to lidi dělají, ale pokaždé to pro mě znamená, že jím lepší žrádlo a jsem nucena si pohrát s nějakou podivnou pisklavou hloupostí., abych jim udělala radost.
Dnes je mi už 5 let lidských a 35 kočičích a můj názor na lidi se trochu ustálil. Už přesně vím, kdy mohu členy své smečky očekávat, kdy mi předloží žrádlo a kdy se mám raději pakovat, protože nastane buď luxování, hlasité vytí z takových beden(lidé jsou při tom někdy jako smyslů zbavení), a někdy hádky. Lidi se často hádají. Myslím, že se tak zbavují napětí, které mezi nimi panuje.
Co mi ale nejde do mé kočičí hlavy! Lidi se dokážou navzájem i zabít! Aspoň jsem to viděla v jejich takové mluvící bedně s obrázky. My kočky si taky někdy pocucháme kožichy, ale že bychom se zabíjely? Tak to teda ne!
Přes všechnu inteligenci, co lidi mají, jsou v tomhle podle mě nejhloupější tvorové.
(zveřejněno se svolením mého bráchy)