Mám jeden restík, co se týče článku o knížkách, které jsem loni četla. Vím, že vždycky dělám shrnutí, co za knihu se mi líbilo a co zas tolik ne. Bohužel mám pocit, že tolik nečtu a že počet knih, do kterých se pouštím, je čím dál tím menší. Přitom čtení mě moc baví a vždycky se při něm odreaguju. Tak jdu do toho, jdu počítat!
Tak je jich 24, tedy jen o dvě méně než v roce 2022. Při listování čtenářským deníkem jsem ale zjistila, že jednu knihu jsem si nezapsala. Mám jen název a autora, ale nemám k ní ani čárku. Nejhorší je, že si nevybavuji ani přesně, o čem byla. Budu muset hledat na internetu. Další paradox je, že mám jednu knihu napsanou dvakrát. To už jsem tak sklerotická? Nevím, co se to se mnou děje. 😀
Vypadá to, že jsem taky nepřečetla ani jednu knihu v cizím jazyce…. Inu strašně jsem zpohodlněla. 🙁 Přitom jich tu pár v němčině a ve švédštině mám… Dokonce jsem zvažovala vzít si v prosinci z hotelové knihovny v Egyptě knížku v angličtině… konkrétně Cilka´s journey. Nakonec jsem ji vrátila zpátky do police, protože jsem měla strach, že bych si tu četbu neužila a že bych knize nerozuměla. Vím, že existuje její český překlad, ale v knihovně jsem ho dosud nikdy nezahlédla.
Z cestovatelských knih jsem četla čtyři: knihu o Miroslavu Zikmundovi Sloni žijí do sta let, Dlouhej špacír od Zuzany Švoncové, Sedm měsíců v Raleigh, New Yorku a Chicagu od Adama Gebriana a Cesta do Istanbulu od Miky Waltariho. Každý z těchto cestopisů byl pojat trochu jinak. Možná by ani u všech neseděl úplně ten název „cestopis“. Knihu o Zikmundovi píše nejen sám Miroslav Zikmund, ale i Petr Horký a Miroslav Náplava, kteří jsou jeho parťáci na cestách, kdy se vrací na stejná místa, která Zikmund navštívil před 30 i více lety. Kniha je psaná spíš retrospektivně, hodně se vzpomíná na minulost a porovnává se se současností.
Zato Dlouhej špacír líčí zážitky z putování Švédskem a Norskem prostřednictvím deníčku, který si Zuzka vedla. Tento styl je mi dosti blízký, sama si na cestách ráda vedu deníky. 🙂 Kniha se četla skvěle (ne vždy jsou deníkové zápisky dobře stravitelné). Líbilo se mi, že tu Zuzka líčí i negativa nejen cestování, ale i života v zahraničí. Život většinou tam venku není peříčko.
Kniha o Americe od Adama Gebriana je spíš ochutnávkou amerického prostředí, architektury a městského života. Sice jsem v Americe strávila pouhé tři měsíce, ale i tak jsem některá místa, o kterých Gebrian píše, poznávala. Na druhou stranu jsem byla překvapená, jak v New Yorku vše tak rychle roste, takže některé budovy, o kterých píše, jsem nezažila, protože ještě nestály. Určitě bych si chtěla přečíst i jeho Dva měsíce v Lisabonu, protože toto město je úžasné!
I Mika Waltari píše moc pěkně. Dřív se cestovalo úplně jinak a člověk strávil mnoho času jen dopravou. Waltari líčí nejen Istanbul, ale i Paříž a Itálii. Už tehdá se potýkal s málo penězi, tak provozoval se svou ženou dnes tak oblíbené low cost cestování.:)
Není asi žádná kniha, která by se mi za loňský rok vyloženě nelíbila, ale jak si tak listuju deníkem, zjišťuju, že jsem četla celkem dost děsivých, nebo drsných knih. Jde třeba o různé záhady, nebo se tam objevuje nějaké nadpřirozeno. Hodně mrazivý příběh byl v knize Mlha mezi námi. Hned jak si přečtu první větu, už vím, o čem to bylo. Určitě bych ji všem doporučila!
Dost krutá kniha, kde se objevuje chudoba, bída i násilí, je Paní Plukovníková od Rosy Liksom. Byť se to čte fakt těžce, konec je celkem dobrý, i když trochu absurdní. Byla to zajímavá zkušenost, ale už bych si tuto knihu asi znovu nepřečetla.
Četla jsem i pár knih o 2. světové válce, i když jsem pomalu tohoto tématu přejedená. Za zmínku stojí určitě Dítě třetí říše…příběh o Hitlerově dítěti. No ten by se divil, kdyby si tuhle knihu přečetl…! Konec je překvapivý, ale ne až tak zlý.
Skvělá kniha na odreagování a dobrou náladu je Kočičí kavárna Charlie Jonase. Prostě nemá chybu, mohla bych ji číst pořád dokola, abych měla pozitivní myšlenky!!
Kniha, která je legrační, ale zároveň má i vážné příběhy je Velká kočičí láska od několika autorů. A ano, je to ta kniha, kterou mám v deníku zapsanou dvakrát. Je zajímavé, že v obou zápisech se rozepisuji o stejném příběhu… o Batulce, kočce za 1 cent.
Letos ani moc nevím, co bych si chtěla nového přečíst. Určitě bych se chtěla pustit do jedné knihy v němčině, která mi tu už asi dva roky leží… pak jak jsem už jmenovala Adama Gebriana a jeho knihu o Lisabonu.. No a jinak většinou koukám, co mi padne do oka. Bohužel co jsem teď byla v lednu v knihovně, je to celkem bída… nebo jsem už tak vybíravá, které knížce věnuji svůj čas? 😀 Stále čtu životopis Karla Gotta Má cesta za štěstím… myslím, že mi četba této knihy bude trvat tak 10 let… inu toto není četba někam do autobusu….ale je to fakt zajímavé, dozvím se o jeho životě tolik věcí, které asi jinde Gott sám nezveřejnil.