Slíbila jsem, že napíšu, jak se mi Severské ostrovy na vlnách Atlantiku líbily. Jako první byla na programu ve 14.00 Islandská filmová hudba. Jeden pán nám nejprve pouštěl ukázky písní z různých cédéček a k tomu taky promítal prezentaci fotek z Islandu. Pak asi dvacet pět minut promítal různé ukázky z filmů, kde hrála hudba. Zaujal mě jeden film.. bohužel nevím, jak se jmenoval..ale bylo zřejmé, že se odehrává za nějaké války, nebo krize, pilot řídil letadlo, vznesl se nad zasněžené hory, ale nevybral to a zřítil se dolů. Byly tam následně záběry, jak ho nějací záchranáři nachází.. už mrtvého.. a jak to následně oznamují jeho matce a otci. Matka se tam rozeštká.. Škoda, že si už vůbec nepamatuju názvy těch filmů, byly takové zvláštní.. Z islandské hudby mě zaujal Johann Johannsson a Mugison.
Následovala krátká pauza a poté byla cestopisná přednáška o Fayerských ostrovech. Jedna paní(tak kolem třiceti) nám vyprávěla o třech týdnech, které tam strávila roku 2005 se svými dvěma kamarádkami. Zpočátku mluvila docela nevýrazně, ale její povídání a fotky nás vtáhly do této země. Některé záběry mi trochu připomínaly Ukrajinu.. ta tráva, hory i ovce. Tyhle tři ženy také putovaly po horách, prošly mnoho tamějších ostrovů a potkaly samé přívětivé lidi. Líbila se mi architektura domečků s travnatou střechou. A výhledy, které se jim naskytly po výšlapu byly úchvatné. Jen počasí měly docela špatné, na místní poměry ale prý dobré. Na Fayerských ostrovech prý 300 dní v roce prší a jim ani moc nepršelo. Když se chtěly dostat na nejjižnější místo k majáku, měly ale smůlu, nikam nebylo vidět kvůli mlze. Co mě ještě uchvátilo, bylo to, že na jednom ostrově žilo jen pět lidí, prý jedna rodina, která tam obhospodařovala pole. Prý neměli žádný kontakt s vesnicemi.. civilizací, nevíme, jak třeba jejich děti chodí do školy, co by dělali, kdyby náhodou potřebovali doktora.. Trochu líp je na tom jiná vesnice, kam třikrát týdně létá helikoptéra a vozí jim tam zásoby potravin. Prý ještě do roku 2001 tam chodil třikrát týdne pošťák.. přes obrovskou horu v každém počasí! Fíha! Blbé je, že i k moři se neměli jak dostat, protože vesnice stála and vysokými útesy. A tak rybáři museli zdolat nejdříve onu horu, než mohli na moře. A stejně tak, když někdo ve vesnici umřel, museli tu mrtvolu donést přes horu, protože v té vesnici nebyl ani hřbitov.
Fayerské ostrovy se mi líbily a chtěla bych se tam podívat. Asi někdy v létě, je tam prý pořád zima, není divu, když průměrná roční teplota je tam 11 stupňů.
Následovala další pauza, a pak přišel na řadu tlustší muž v bílém anoraku s nějakým drápem na krku, který nám vyprávěl o Grónsku. Pobýval tam několikrát se svojí manželkou a již v mládí se toužil podívat na sever. Pán se snažil upoutat pozornost hrou na grónský nástroj(něco jako bubínek) a taky šamanskou maskou a zaříkáváním. Bylo to fajn, protože občas jsem se trochu při dějepisném výkladu nudila. Vyprávěl nám docela podrobně o osídlení Grónska.. což nebylo nezajímavé, ale přeci jen to na mě už začínalo být dlouhé. Grónsko.. to je jako na jiné planetě. Aspoň mi to tak připadalo.. polární kruh a ledové království. Kry plovoucí na moři a pevnina pokryta bílou peřinou. Pán nám nejprve vyprável o Misii Moravských bratří, kteří se v Grónsku usadili. Připadalo mi, že je s nimi taky „spolčený“. Spousta Čechů je spjata s objevováním Grónska, dnes je na místě budovy Misie univerzita, která má už šest fakult. Když pán začal promítat video, které v Grónsku natáčel, ožila jsem. Nejdříve jsme si prohlédli, jak vypadá v Grónsku léto…. všechno kvete, zvířata mají mláďata, kry jsou jen malé u břehu, tráva je zelená a je polární den. Je to radostné. Naopak v zimě tam bývá přes -40 stupňů. Stromy v Grónsku nemají, a proto vánoční stromky musí dovážet z Norska. Na kapry se tam nestojí fronta jak u nás, každý si uloví ryby sám na moři. Když jsem viděla nejfrekventovanější silnici(ulici) při vánočních nákupech, musela jsem se pousmát. Těch lidí je tam opravdu málo. V celém Grónsku žije kolem 50 tisíc lidí. Pán nám taky ukazoval fotky malých eskymáčků a dědků, kteří vědí všechno, co se kde šustne. Nejvíc se mi líbilo video, na kterém se plavili lodí podél ker a kdy jsme mohli pozorovat obracení ledovce. To je prý vzácný jev, který se děje jednou za x let. Je štěstí ho vidět na vlastní oči. Následovala ještě dlouhé odpovídání na otázky, pán by povídal snad další dě hodiny, ale naštěstí ho pořadatelé ze Skandinávského domu taktně přerušili.
Jako poslední bylo na programu promítání islnadských krátkometrážních filmů. Byly čtyři. První s názvem Lost my Head trval asi 8 minut. Hrála tam žena a muž, který měl zavázanou hlavu a jedno oko. Ten muž ležel na pohovce, měl svou hlavu položenou na ženině klíně a vedl s ní dialog. Pochopila jsem, že dřív ten muž nebyl úspěšný a byl něco jako „outsider“, ta žena ho donutila k tomu, aby se stal bohatým a mocným. Jenže místo toho, aby si ho vzala.. začala ho mít ráda, se s ním chce nechat teď rozvést. A on to nedokáže pochopit. Říká, že ztratil hlavu, když se jí nechal přemluvit, aby se změnil. Pak spolu hrají na klavír a on v něm té ženě přibouchne ruce. A žena, místo aby se naštvala apod., ho začne vášnivě líbat. Její krvavé ruce mu obarví košili, ale jemu to nevadí.. Film končí. První dojem, který jsem dostala, bylo to, že je to nepochopitelné, ale postupně jsem trochu změnila náhled.
Slávek the Shit byl natočen ve spolupráci s Českou republikou, film byl v češtině. Taková bláznivina 😀 Muž, který pracuje na pánských záchodkách touží po ženě. Když přijde nová „hajzlbába“, zamiluje se do ní. I ona má slabost pro WC, v aquaparku se mu svěří, že už uklízela záchodky v Německu, Anglii.. po celém světě. Jejich společným nepřítelem jsou automatická WC, kde nemusí být obsluha. Společně tedy jdou večer po městě a všechny automaty se záchodky zalepí žvýkačkami, aby do nich lidi nemoli házet peníze. Policie je ale nachytá a Slávek říká :“Stay here, this is my job!“ Ta žena je cizinka, takže mluví se Slávkem anlicky. Slávek se dává na útěk a poldové jedou za ním.
Nejvíc se mi tu líbila scéna na záchodě, kde si Slávek vysnil v každé kabince jednu „hajzlbábu“, každá mu symbolicky předává štětku od záchoda 😀
Film Man on the Back byl taky pozoruhodný. Odehrával se v islandských horách a vyprávěl o muži(snad bezdomovci?), který využíval lidi k tomu, aby ho nesli na zádech. Vymlouval se na to, že je nemocný a že se nemůže hýbat. Jeden sportovec, kterého v horách potkal se s ním brodil přes řeku, přes hory až do vesnice. Muž byl čím dál tím hrubější na svého „nosiče“, nabízel mu jen své bonbony a pořád říkal, že jestli ho neponese, že umře. Když se ve vesnici sportovec dozvěděl, že tam muž jít vlastně vůbec nechtěl, řekl, ať z něj sleze. Jenže on ne. A tak ho násilím setřásl. Za chvíli se od onoho bezdomovce nechal zlákat někdo jiný. Připadal mi ten člověk jako klíště a opruzovač. Zajímavá a trochu akrobatická scéna byla, když si bezdomovec oblékal ponožky na sportovcových zádech. Chudák.. to musela být tíha. Zajímalo by mě, jak tohle natáčeli.
Poslední film The Last Farm byl o těžce pracujícím starém pánovi, který žil někde v pustině na Islandu. Volal své dceři, která ho chtěla navštívit, ať přijede až po víkendu. Starý pán měl roztrhaný svetr a rozderané ruce, opracovával dřevo. Zdálo se, že žil sám. Jenže při scéně, kdy se ukládá do postele, divák mohl zjistit, že vedle něj ještě někdo leží. Byla to jeho stará žena..mrtvá! Následující den stařík dodělal rakev pro svou ženu, oblékl se do svátečního a sám se s ní v místnosti rozloučil. Zvonil telefon, ale on ho ignoroval. Pak rakev spustil do vykopané jámy, kterou připravil a sám si lehl vedle své ženy do hrobu. Do ruky uchopil provázek, který byl napojený na žebřiňák naložený hlínul. Muž chtěl zemřít vedle své ženy.. život pro něj ztratil smysl. Zatáhnul a nebe se nad ním zavřelo. V tu chvíli přjíždí na statek v autě jeho dcera….z toho mě mrazilo.
Z těchto filmů, ukázek a cestovatelských přednášek jsem si odnesla to, že sever je jiný. Je úplně odlišný od toho, co je tady u nás v Evropě. Myšlením počínaje, životním stylem a krajinou konče. Tento styl je mi dost cizí, ale myslím, že čím víc se o tyto oblasti budu zajímat, tím víc je asi pochopím. Ta hudba i filmy byly vesměs depresivní, smutné.. člověka napadá, proč je to tam na severu tak časté.. ta ponurá díla.. To se tam vůbec nesmějí? Je to díky težkým přírodním podmínkám a neustálému šeru či tmě, nebo je v tom ještě něco jiného? Asi bych na severu nechtěla žít, ale jen se tam někdy podívat.. to jo, to bych si přála.