Úplně náhodou jsem ve frontě v Domě pánů z Lipé narazila na letáček o výstave „People“. Zrovna jsem nevěděla, jak zabít následující necelé dvě hodiny, a tak jsem se vydala hledat novou radnici. Ačkoliv jsem v Brně už třetím rokem, pořád se tu občas ztrácím. A tak jsem se raději zašla zeptat do infocentra. Je to přesně tam, co jsem si myslela, akorát cedule zvenku mě trochu zmátla. Nevěřila jsem, že by mě mohly lidské tváře tak zaujmout. Skoro každou fotku jsem podobrně zkoumala, člověk mohl v tom obrázku vyčíst o dané zemi něco víc.. Lidé byli často foceni zdálky, nebo v pozadí s něčím. Občas se tam vyskytla fotografie z České republiky.. asi pro srovnání.. jízda králů, lidé v českých krojích apod.. Z fotek starců z dalekého východu jsem cítila moudrost a vyrovnanost, z fotek dětí občas strach, či zvědavost. Líbily se mi fotky japonské gejši, usměvavých Brazilců a šarmantních Argentiňanů v černočerveném. Ze všeho nejvíc se mi ale kupodivu zalíbila fotka jednoho Francouze, vojáka, který skláněl svůj pohled trochu na stranu. Musela jsem se tam k němu třikrát vrátit. Asi se mi zalíbilo právě ten pohled a jeho zvláštní úsměv. Jako nejděsivější fotku považuji starou tuniskou ženu, která má ruku prožranou nějakou nemocí a celá je zřejmě napadena nemocemi.. je na ní vidět, že už si na tomto světě asi moc dlouho nepobyde.
Výstava na mě udělala obrovský dojem, přečetla jsem si několik citátů o cestování i kratší text o tom, jak Jiří Kolbaba vnímá lidi. Článek si můžete přečíst rovněž tady. Ale kdo má tu příležitost a nachází se v Brně, či jeho okolí, ať se jde podívat na vlastní oči. Stojí to za to!
