Podzimní atmosféra

Týden se zas přehoupnul do druhé poloviny a já nějak ztrácím sílu na psaní. Pomalu, ale jistě se stávám nepřítelem umělých PC obrazovek. Žiju jen ze vzpomínek na pravé sluníčko, které se nám tady v Česku snad už nikdy ani neukáže. Jeden pošmourný den střídá druhý. Jediné, co mi dodává sílu je běh. Za poslední týden jsem uběhla 36 kilometrů. Ani se mi tomu nechce věřit. Chtěla bych si založit trénikový deníček jako má D. . Nevím, že mě to už taky dávno nenapadlo. Minulý čtvrtek jsme s D. daly veliký rekord, uběhly jsme 16 kilometrů. Doběhly jsme téměř až k Pokličkám. Víc jak půlku trasy jsme běžely ve tmě. Okej, zpátky jsme chvíli šly a chvíli běžely, protože to po skalách dost klouzalo. Druhý den mě bolely celkem nohy. Ale jinak jsem zjistila příjemnou věc. Čím déle běžím, tím se mi běží snáz. Nejhorší jsou první dva tři kilometry. V neděli jsme dali běh ve čtyřech s D. a jejím mužem L. . To bylo taky hezké, sice jsme běželi skoro pořád v mlze, ale člověk měl pocit, že je v úplně jiném světě. Dali jsme 9 kilometrů. Včera jsme opět byly běhat s D. samy a tentokrát jsme uběhly 11 kilometrů. Páni, nikdy bych nevěřila, že tolik uběhnu. A dobrovolně! Poznala jsem zas další nové místo tady u nás. Sice ve tmě, ale i tak to mělo bezvadnou atmosféru. Někdy bych se tam ráda podívala i za světla. Bolely mě po běhu sice kyčle, ale zas jsem usínala úžasně unavená.. nejen psychicky vydeptaná z práce. A to je fajn. 🙂 Chtěla bych se s vámi podělit o jedno video, které prostě nemá chybu. Jona mi vždycky dobije baterky. Jako jednu z mála lidí sleduji její blog. Že bych se zas někdy zajela podívat do mého milovaného Švédska? Ta videa jsou tak lákavá, ale musí za nimi být spoustu namáhavé práce.