Maličkosti, které vyvolávají vzpomínky..zajímavé téma týdne. Za tento víkend jsme takových maličkostí viděli spoustu. Nejsou to nejen věci, ale i činnosti, které mám zakořeněné v sobě od malička. Úplně jako první mě napadá naplnění hrnku kávou, nebo čajem až po okraj. Někdo nechává trochu místa, aby se hrnek dobře přenášel, aby se tekutina nevylila. Ale vím, že u nás v rodině se vždycky zaléval hrneček až po okraj. A pak bylo umění hrneček donést na místo bez rozlití.
Když už jsem u té kávy, napadá mě, že naším zvykem bylo vždycky dávat si odpoledne pauzu, nebo-li kafe. Říkali to dospělí, ale i děti. Neznamenalo to, že děti si dávaly také kávu, ale třeba kakao, nebo mléko. „Dát si kafe“ to byl takový obecný pojem pro všechny. Dát si něco dobrého- čokoládu, koláč.. sednout si chvíli společně a povykládat. Bohužel něco takového se teď děje jen výjimečně. Je ale fakt, že dnes jsme si ono „kafe“ dali. To když venku pršelo a nedalo se nic dělat, než zalézt do tepla a zahřívat se. Já si dala čaj a můj milý se svou mamkou si dali kávu. Načala jsem sušenky, sedli jsme si na gauč a poslouchali, jak dřevo praská v kamnech.
Když jsme u toho dřeva, tak dřevo samo o sobě ve mně vyvolává vzpomínky na dětství, na chalupu, na to, když děda zatápěl. Právě tím samým dřevem, které používal na zátop, my topíme u nás doma. Jako zázrakem se ono dřevo ocitlo tady. On to takový zázrak nebyl, spíš dřina, ale ten pocit, že dřevo z naší již bývalé chalupy nám hoří v našem novém domově úplně jinde..
Jenže dřevo není jediné, které mi připomíná staré časy. Je to porcelánový set, který jsem si sem přivezla, jsou to hrníčky, jsou to staré příbory..mimo jiné můj milý zjistil, že třeba jeden nůž má prasklinu, ale já tu prasklinu moc dobře znám. Byla tam odjakživa. Vím, že ten nůž držel nesčetněkrát můj děda, brácha, mamka i já.. a že držel a prasklina nemá na jeho funkčnost žádný vliv. Stejně tak vojenská lžíce mi připomíná naše rozepře s bráchou, když jsme se hádali, kdo bude jíst polévku právě touto specielní lžící. Teď mám obě dvě specielní lžíce u sebe v šuplíku- tu opravdu vojenskou i tu „jako“ vojenskou. Další velkou vzpomínkou je pro mě veliká porcelánová kočka, do které jsme vždycky schovávali klíče a která vždycky byla celá černá od mouru a sazí, když se v místnosti topilo. Teď sedí vyleštěná na poličce a diví se, kam se to po těch desítkách let přestěhovala. Vzpomínky ve mně vyvolávají i barevné deky, kterými jsme se teď přikrývali, když nám byla zima. Pruhované lehátko, které jsme si vždycky rozložili na dvorku a které nám teď stojí složené v chodbě. Je to fakt ujeté, ale i hrábě, kterými jsem minulý týden hrabala listí, ve mně vyvolaly sentimentální vzpomínky. Těch věcí je ještě daleko víc a já jen můžu napsat, že skrz ně a i skrz ony drobné všední zvyklosti tu naši předci zůstávají stále s námi.