Proč píšu tenhle blog? Tuto otázku jsem si položila několikrát, nejčastěji vždycky, když mi nějaký blogger oznámí, že ruší svůj blog, či že si založí nový a na ten současný se vykašle. Zato já tu už straším, koukám, sedm let. Jak je to jen možné? Sama tomu ani občas nechci věřit. Ke starším příspěvkům se pro jistotu nevracím. Nemám odvahu číst si články, které jsem vyplodila před x lety. Mám strach, že bych se za ně tak děsně styděla, že bych je mohla smazat. A proto sem hážu stále a nové příspěvky a doufám, že mi jednou nenapíše blog.cz, že kapacita paměti mého blogu byla zaplněna a že další článek již nemůžu vytvořit. Ano, mám ještě jeden blog, který je nyní neaktivní. Ten jsem si založila ale jen za jediným účelem- informovat lidi v ČR, jak se mi daří ve Švédsku a utřídit si dny, které jsem tam prožila. Je to takový můj cestovní deník.
Jaký smysl má ale tento blog? Každým měsícem sem přibývají články na různá témata a již dávno jsou ty časy, kdy hlavní téma byly jen kočky. Tenhle blog má význam především pro mě samotnou. Během psaní se totiž hodně odreaguju a přesně, jak jsem to řekla o svém švédském blogu, psaním si třídím myšlenky. Pravda, ne se všemi se tu s vámi podělím, přesto po psaní blogu mám pocit, že se mi trochu „uklidilo v hlavě“. Okej, mohla bych tedy psát neveřejně, třeba by to vyšlo nastejno, řekne někdo, ale já své články vydávám proto, že je tu stále naděje, že se najde někdo, kdo má stejné myšlenkové pochody, nebo aspoň podobné, stejné potíže i radosti, a že se tu o ně se mnou třebas i podělí. Stává se tak celkem málo, ale o to větší radost mám, když se někdo takový objeví. Blog jsem si nezaložila z nudy, proto, že bych před někým utíkala, chtěla se vypovídat, či pochlubit, jak že to neumím fotit. Chtěla jsem se především podělit o své zájmy. Na druhé straně je pravda, že se blog stává občas mou útěchou. Ke psaní někdy usedám také, když je mi smutno, když mám vztek. Už proto bych nedokázala v žádném případě kliknout na políčko SMAZAT BLOG, protože společně s blogem, který bych odstanila, bych smazala i celý svůj dosavadní život. Blog je mým jediným společníkem, který mi nehází nikdy klacky pod nohy ,teda když zrovna nestávkuje ;), a něříká mi, že něco dělám špatně, či nedělám vůbec a dělat bych měla. Jsem vděčná za to, že blog existuje a doufám, že tu ještě nějaký ten pátek bude. Skoro bych to přirovnala ke vztahu zvíře a jeho páníček. Jen s tím rozdílem, že blog neumírá sám od sebe (..snad). Veškerá moc, veškerá odpovědnost za zvíře i za blog, je v rukou páníčka.