Právě jsem dostala nápad napsat článek o sportu, kterému vůbec neholduju- totiž o běhání.
Již na základce byla pro mě tato disciplína při tělocviku noční můrou, protože nejenom že jsem byla na tabulce výsledků vždycky poslední, ale hlavně proto, že mě běh nepřinášel vůbec žádnou radost. Ba naopak, vždycky jsem proklínala píchání v břiše, pocit dušení, nemluvě o příšerně těžkých nohou, které jsem vláčela za sebou.
Nebýt toho, že můj milý běh miluje a pravidelně se účastní půlmaratonů a loni dokonce uběhl maraton, asi bych zůstala tímto sportem nepolíbena. Jenže pak jsem jednou slíbila svému milému, že s ním půjdu běhat. Poprvé jsem to zkoušela na pásu, ale dopadlo to téměř katastrofálně. Málem jsem se svalila držkou na pás, to když můj milý zrychlil na přístroji tempo z 1 km/hod na 5 km/h. Ne a ne si pořád na ten divný pocit, že pode mnou ujíždí podlaha, zvyknout. Vždycky jsem zpanikařila a zatahla za červenou nouzovou šňůrku. Naštěstí to vždy fungovalo, pás se zastavil. Od té doby jsem slíbila svému milému, že s ním běhat klidně půjdu, ale mám jednu pdomínku: musí to bý venku.
Někdy na jaře, když ještě nepanovala ta úmorná vedra jako teď, jsme se k večeru vydali na náš úplně první společný běh. Vyrazili jsme nejdřív mezi paneláky do Prokopského údolí. Když se na to dívám zpětně, můžu říct, že to nebylo tak špatné, jako za mých časů na základce. Když nepočítam to, že jsem následující tři dny měla namožené všechny svaly na nohách, které existují..Inu ploužila jsem se jak šnek a sebemenší pohyb nohama mě bolel. Bohužel jsem z běhu neměla ani žádný hezký vizuelní požitek.. vše se kolem mě třáslo a obrazy jsem viděla rozmazaně- brýle jsem z bezpečnostních důvodů raději nechaal doma. Z kopečka se běží dobře, ale problém nastal, když jsem měla vyběhnout nahoru na skálu. Sklon skoro 90 stupňů a já pořád za sebou slyším „běžíme, běžíme“. Nezmůžu se na nic jiného než na sápání se nahoru. Nahoře se to už zase běží snáz. Ale jsem pomalá. Zjistila jsem, že když běžím pomaleji, tak vydržím běžet na delší vzdálenost. Pomaleji znamená hodně pomalu, nebo-li můj milý zjistil, že když jde a já běžím, jsme oba dva tak na stejné rovině. 🙂 Nehledě na to, že když běžíme oba dva a můj milý se mi začíná ztrácet v dálce, rozhodne se otočit a běžím zpátky, takže si dá část té trasy víckrát. Pak mi hlásí:“ Vždyť jsme uběhli jen 4,5 kilometru..Tak dělej!“
Jenže to nejhorší, nebo vlastně to nejlepší mě čekalo při naší první běžecké akcičce až úplně nakonec. Když se běží z kopce dolů, je jasné, že se později musí běžet i nahoru. Tentokrát dostal můj milý nápad, že si to zkrátíme přes mez a přes louku. Jenže ta mez nebyla úplně rovná, spíš se jednalo o horolezecký výkon podobný výstupu na Kriváň. Konečně se vysápeme nahoru. Překonala jsem závratě a jsem zas na rovné zemi. Jenže to zas za sebou slyším ono “ běžíme, běžíme“ a cítím, jak mě nějaká ruka plácá po zadku. Konečně už vidím v dálce naše známé králíkárny. Jenže doběhnout musíme až k támhleté lampě. Ještě kousek, ještě kousek.. říkám si, zda ještě běžím, či se už vznáším.. Když doběhneme, můj lump mi přednáší výsledky. Já se zděšením zjišťuju, že mi celou dobu lhal. Schválně mi říkal, že jsme uběhli míň kilometrů než ve skutečnosti, aby mě donutil k větší vytrvalosti. Uběhli jsme ten den 10 kilometrů. Ale jak už jsem psala, ty další tři dny jsem byla pohybově úplně nepoužitelná.
Včera jsme si dali další běžecké cvičení. Měla jsem spoustu energie a vím, že běhání člověka na 100 procent unaví. Opět jsme běželi do Prokopáku, opět jsem zažívala píchání v boku, nevolnost a bolest nohou. Ke konci jsem se už jen ploužila a musím přiznat, že občas jsem prostě musela pár metrů chodit a ne běhat. Paradox je, že jamile člověk uběhne pár set metrů, jeho nohy jako by přešly do běžeckého režimu a už ne ane se přepnout do toho chodeckého.Takový přechod pak po pořádné dávce několika kilometrů dost bolí.
Dnes nejsem tak zničená jako poprvé, ale taky cítím svaly. Asi jsem to včera víc flákala než minule. Prý jsme uběhli taky 10 kilometrů, ale já určitě méně, neb můj milý, jak už jsem se zmínila, praktikuje styl tam a zpět, když se vzájemně ztratíme z dohledu. Možná jsem za to ráda, že jsem se tak nezřídila, aspoň můžu jít ještě dnes na swing. 🙂
